Den byl jasný, jako by ho déšť právě umyl. Slunce pronikalo do každého kouta starého domu a všechno se zdálo měkčí, teplejší. Vzduch voněl prachem, suchými květy a něčím důvěrně známým — vůní času, který nikam nespěchá.
Anna stoupala po schodech na půdu pomalu, jako by šla vstříc minulosti. Prkna pod nohama skřípala a nad hlavou visely staré záclony — tenké jako dech. Chtěla roztřídit maminčiny věci. Uplynulo už půl roku, ale dům stále žil jejím přítomným duchem: v každém předmětu byl její rukopis, v každé vůni její život.
Na polici stály krabice s nápisy: „Fotky“, „Dopisy“, „Sešity“. Anna otevřela první — uvnitř byly staré fotografie, zažloutlé pohlednice, usušené květy. Sluneční paprsek dopadl na karton a prach ve vzduchu se rozzářil jako drobné vzpomínky.
V jedné z krabic, pod vrstvou novin, našla ošoupaný sešit. Modrý obal s vybledlými kopretinami. Anna po něm přejela prsty, jako by se dotkla samotné matky. Otevřela ho — a hned poznala její písmo: kulaté, teplé, trochu nejisté.
Ale slova nebyla o ní.
„Dnes jsem ho viděla spát. Malé prstíky svíraly přikrývku. Bávala jsem se dýchat, abych ho neprobudila.“
Nejdřív si Anna myslela, že se spletla. Ale další stránka obsahovala další řádky. A na další — fotografie chlapce. Kudrnatý, s jasnýma očima. Podobný jí. Pod fotkou krátký nápis: „Můj první.“
Svět kolem ztuhl. I sluneční prach se zdál stát na místě. Anna zírala na ta slova a srdce jí bušilo ne bolestí, ale jemným chvěním — jako by zdi domu zašeptaly tajemství.
Nevšimla si, jak uběhla hodina. Jen seděla na podlaze a svírala sešit. V hlavě jí zněl matčin hlas — ten samý, který kdysi zpíval ukolébavky. Teď každá věta z deníku zněla jako ozvěna té písně.
Když přišel otec, zastavil se ve dveřích. Podíval se — a hned pochopil. Nic se neptal.
Sedl si k ní a dlouho mlčel. Pak tiše řekl:
— Narodil se před tebou. Žil tři dny. Máma… o něm pak nedokázala mluvit.
Světlo zjemnilo. Slunce klouzalo po podlaze, dotýkalo se krabic a starých dopisů. Anna sešit zavřela, přitiskla ho k hrudi a v nitru se jí rozlil klid. Ne bolest — jen ticho.
Sešla dolů do zahrady. Tráva byla vysoká, vzduch čirý a trochu sladký. U plotu stála lavička, kde matka kdysi ráda sedávala večer.
Anna vzala malý kus dřeva, opatrně do něj nožem vyřezala jméno — to, které bylo napsané na stránce. Potom zasadila vedle lavičky malé jabloně a pod kořen položila vytržený list z deníku — ten, kde matka psala o něm.
— Teď jsi taky tady, — zašeptala.
Slunce zapadalo. Listy se třásly ve větru. A jí se zdálo, že někdo stojí vedle ní. Stín, vůně, dech — všechno se prolnulo, jako by dům, zahrada a nebe znovu pochopily, co znamená láska.
Anna se usmála. Sedla si na lavičku, objala kolena a dívala se, jak světlo mizí mezi větvemi. Ticho nebylo prázdné — někdo v něm žil.
