Kdysi se jeho jméno vyslovovalo s obdivem.
Jonathan — hvězda britského tenisu 80. let, držitel Davisova poháru, muž, jehož úsměv zářil z obálek časopisů. Byl idolem — a pak se stal stínem svého minulého já.
Po zranění kolene a rozpadu rodiny zmizel z tisku, prodal dům, odstěhoval se z města a přestal vstupovat na kurt.
Uplynulo téměř dvacet let.
Každé ráno vstával přesně v sedm, pil kávu bez cukru a rozhrnoval závěsy, jimiž pronikal mdlý, šedý svit. Jeho jediným společníkem byl starý rádiopřijímač, který šuměl a monotónně hlásil zprávy.
Ale v duši mluvil s minulostí. Sám se sebou — pětadvacetiletým, drzým, rychlým, živým.
Dokud do jeho života nevstoupila Isabel.
Myslel si, že vidí přelud. Dívka stála u opuštěného kurtu, v bílé košili, s rozcuchanými vlasy a tenisovou raketou v ruce. Její kůže se leskla v slunci a na tváři měla ten výraz, který kdysi vídal v zrcadle — hlad po životě.
„Promiňte,“ řekla s jemným španělským přízvukem. „Vy jste přece Jonathan, že?“
Málem se rozesmál. „Byl jsem. Dávno.“
„Studuji v Londýně,“ pokračovala, „a slyšela jsem, že jste dřív trénoval děti. Říkali mi, že už nikoho neučíte, ale… chtěla jsem si zahrát aspoň jeden set s legendou.“
Chtěl odmítnout. Ale nedokázal.
„Jeden set,“ řekl. „A neslibuju, že prohraju.“
Začali se scházet na kurtu každý večer.
Nejdřív jen hráli. Pak si povídali. Pak seděli na tribuně, zatímco západ barvil nebe do měděna. Isabel vyprávěla o životě v Madridu, o matce, která zemřela na nemoc, a o tom, že od dětství snila o člověku, který ji naučí nejen hrát, ale i žít bez strachu z prohry.
On poslouchal a mlčel.
Každým dnem mu vracela dech.
Začal se před setkáním holit, vybírat košili, vzpomínat na staré vtipy.
Přistihl se, že se těší na její smích, oči, přízvuk.
A pak přišlo to, čeho se bál nejvíc.
Fotograf z místních novin je zachytil — starý muž a mladá dívka, smějící se na kurtu. Fotka se objevila na internetu.
Komentáře se objevily během hodiny:
„Odporné.“
„Dědek si našel hračku.“
„Dělá to pro peníze.“
Isabel přišla druhý den mlčky.
V ruce držela starou raketu, kterou jí věnoval před týdnem.
„Víte,“ řekla a podívala se mu do očí, „je mi jedno, co si myslí.“
„Nemusíš to snášet,“ zašeptal.
„A vy musíte pochopit,“ odpověděla, „že tu nejsem z lítosti. Jsem tu, protože jste jediný člověk, vedle kterého se cítím živá.“
Neměl slov. Jen se na ni podíval — a po mnoha letech si uvědomil, že znovu dýchá.
Uplynulo pár měsíců.
Chodili spolu, hráli, hádali se, smáli. Naučil se dělat omeletu, ona se naučila prohrávat bez slz.
Ale čas byl neúprosný. Nemoc, o níž Jonathan mlčel, se začala zhoršovat.
Přestal vycházet ven. Neodpovídal na hovory.
Jednoho deštivého večera přišla.
Stála u dveří, promočená až na kůži, s raketou v ruce.
„Johne,“ zašeptala, „když neotevřete, stejně tu zůstanu. Neodejdu.“
Otevřel.
Šedé světlo lampy dopadalo na jejich tváře. Stáli v tichu, zatímco déšť bubnoval do okna.
„Proč ses vrátila?“ zeptal se.
„Protože vy jste mě naučil milovat — ne podle věku, ale podle srdce.“
Podala mu raketu.
„Teď je řada na vás.“
Usmál se.
A poprvé po mnoha letech pochopil: někdy láska nepřichází proto, aby zůstala navždy — ale aby připomněla, že jsi ještě naživu.
