Moře vonělo solí a železem. Vzduch byl chladný, těžký a dech se měnil v bílou páru.
Owen stál po kotníky ve vodě a díval se vpřed — na bóje, na vlny, na ostatní, kteří se už rozcvičovali. Vedle něj stáli sportovci v jednotných neoprenech — mezi nimi vypadal cize: starší, těžší, s protézou, která se leskla na slunci.
— Připraveni? — zakřičel dobrovolník.
— Ne, — pousmál se Owen. — Ale začnu.
Start zazněl jako výstřel. Všichni se vrhli vpřed — šplouchání, hluk, dech, ledová voda.
Do vody vstoupil poslední. Dlouho se soustředil, než si tělo zvyklo na tíhu. Protéza klouzala, překážela, voda se dostávala pod manžetu — ale on plaval. Ne elegantně, ne rychle — jen vytrvale.
Každý záběr byl jako slib. Nevzdat se.
Myslel na to, kolik let se moři vyhýbal. Po nehodě se na něj nemohl ani podívat — příliš mnoho připomínek toho, že kdysi měl všechno: nohy, rychlost, svobodu. Všechno kromě tvrdohlavosti, která v něm zůstala.
V polovině trasy ho začalo táhnout zpět. Vítr zesílil, vlny se zvedly a svaly pálily. V hlavě mu problesklo: Nemusel jsem sem vůbec chodit. Nikomu na tom nezáleží.
A tehdy to uslyšel — z dálky, z pobřeží — ženský hlas:
— Dělej, tati! Už jen kousek!
Nejdřív tomu nevěřil. Ale výkřik se ozval znovu. A srdce se mu sevřelo — ten samý hlas, který ho před rokem přesvědčil, aby to zkusil znovu.
Jeho dcera. Přeci jen přišla.
Neohlížel se — prostě plaval. Pomalu, jak jen mohl, ale až do konce. Když vystoupil na písek, nohy se mu třásly. Dobrovolníci tleskali, někdo točil video. Ale on viděl jen ji — v jasné bundě, s mokrýma očima.
Přiběhla k němu a objala ho, aniž by se starala o studenou vodu nebo písek.
— Věděla jsem, že to dokážeš, — řekla.
Vydechl a usmál se.
— Já si jistý nebyl. Ale pak jsem slyšel, jak mě voláš.
Později, když seděl na břehu, sundal protézu a položil ji vedle sebe. Slunce už zapadalo a moře šumělo klidně.
— Tak co, — řekl tiše, — příště půjdeme spolu?
Přikývla.
A moře se v tu chvíli poprvé po dlouhé době nezdálo chladné.
