Když se Emma vdala za Daniela, cítila se jako nejšťastnější žena na světě. Mladý pár teprve začínal společný život a všechno se zdálo jednoduché.
— Můžeme chvíli bydlet u mámy, — navrhl Daniel. — Dům je velký, bude klidnější, a ještě ušetříme.
Mary, jeho matka, Emmu přivítala s úsměvem.
— Samozřejmě, zůstaňte! Jsem ráda, že je v domě zase slyšet smích.
První dny byly téměř dokonalé. Mary pekla domácí chléb, ukazovala zahradu, vysvětlovala, kde co leží.
Dům voněl po jablkách, skořici a teple.
Ale časem si Emma začala všímat zvláštních drobností.
Každé ráno Mary přerovnávala nádobí po ní.
— Jen jsem zvyklá, že talíře jsou podle barev, — říkávala.
Když Emma pověsila nové záclony, Mary je sundala a vyžehlila „po svém“.
— Byly trochu křivé, drahoušku. Teď visí rovněji.
A ty věty:
— Takové šaty bych si nevzala… Jsi přece teď manželka.
— Vaříš polévku bez bobkového listu? V naší rodině je to špatné znamení.
Emma se snažila neurazit. Ale uvnitř rostlo napětí.
Daniel si ničeho nevšímal.
— Maminka se jen stará, — říkal a políbil ji.
Jednoho rána se Emma probudila dřív než obvykle. Dole slyšela šepot a vůni kávy. Přišla ke kuchyni — a zaslechla Mary:
— Ano, vidím, že to nezvládne. Náš Dan potřebuje silnější ženu.
Emma ztuhla. V hrudi ji píchlo.
Téhož večera si sbalila věci a odjela k přítelkyni.
Telefon nepřestával zvonit.
Za den přijel Daniel s květinami.
— Máma odjela k tetě do jiného města. Řekla, že máme žít sami, — řekl tiše.
Emma nevěděla, jestli se má radovat, nebo plakat.
Uplynul týden. Když se vrátila domů, všechno bylo dokonale čisté: podlahy se leskly, záclony byly vyžehlené, nádobí perfektně srovnané.
Na kuchyňském stole stála malá sklenice s bobkovými listy a lístek:
„Teď vař polévku po svém. Ale nezapomeň na bobkový list — ten spojuje chuť.“
Emma dlouho hleděla na ta slova. Vzpomněla si, jak Mary kdysi říkala, když krájela zeleninu:
— Víš, bobkový list všechno propojí. Jako trpělivost rodinu. Bez něj se polévka rozpadne.
Emma otevřela sklenici — vůně byla silná, kořeněná, skoro jako z dětství.
Najednou pochopila, že Mary se nesnažila zničit jejich život.
Jen se bála, že ztratí syna.
O pár dní později Mary zavolala.
— Promiň, — řekla. — Nevěděla jsem, co dělat. Bála jsem se, že budu zbytečná.
Emma tiše odpověděla:
— Nejste zbytečná. Teď jste součástí nás.
Od té doby se Mary nevměšovala, ale často volala:
— Emmo, nezapomeň na bobkový list!
A obě se smály.
Někdy láska nevypadá jako něha.
Někdy je to kontrola, úzkost, snaha, aby bylo všechno „správně“.
Ale když za tím stojí péče — je to pořád láska.
