Pro většinu lidí je mrakodrap jen budova.
Pro něj – celý svět ze skla, větru a odrazů.
Alex pracoval jako myč oken už desátým rokem.
Každé ráno si oblékl bezpečnostní pás, zkontroloval karabinu a vystoupal na střechu.
Zatímco se město teprve probouzelo, on už visel na lanech vysoko nad ulicemi, kde auta vypadala jako hračky.
Měl rád ticho tam nahoře.
Když mu vítr bičoval tvář a slunce se odráželo od oken, připadal si, jako by létal.
Říkal:
„Tady nahoře jsme všichni stejní. Bankéři i já – jen tečky v skle.“
Jednoho dne, když čistil okna na osmdesátém patře nového obchodního centra, se za sklem objevil chlapec.
Malý, asi sedmiletý, v tričku se superhrdinou.
Stál přímo u okna a díval se na něj s široce otevřenýma očima.
Alex se usmál a zamával.
Chlapec se rozesmál a zamával zpátky.
Tak začalo jejich „ranní pozdravování“.
Každé ráno přesně v devět Alex sjel k oknu té kanceláře a chlapec na něj čekal z druhé strany skla.
Někdy přinesl kresby – slunce, nebe, postavičku na laně.
Jindy ukazoval hračky.
Alex kývl a pokračoval v práci, s pocitem, že den je hned lehčí.
Nemluvili spolu – mezi nimi bylo sklo a sto metrů prázdna.
Ale přátelství bylo skutečné.
Jednoho rána chlapec nepřišel.
Ani druhý den. Ani po týdnu.
Alex mlčky myl sklo – ale pokaždé se zastavil u toho okna, s nadějí, že uvidí známou tvář.
Po měsíci se v té kanceláři objevila žena.
Uviděla Alexe a otevřela okno.
„Jste ten, kdo myje okna?“ zeptala se. „Ten, kdo mu mával?“
Alex přikývl.
Žena tiše řekla:
„Děkuji vám. Měl vás moc rád. Byl jste jeho hrdina.“
A okno se zavřelo.
Od té doby začal Alex nechávat na skle malé samolepky – slunce, mraky, veselé smajlíky.
Nevěděl, kdo je uvidí.
Ale věřil, že někdo se jistě usměje.
A když se slunce odráželo v čistém skle, pomyslel si:
„Možná nemyju jen okna. Možná jen pomáhám, aby měl někdo světlejší den.“
