Vedro bylo nesnesitelné.
Asfalt se roztékal, nářadí pálilo do rukou.
Na střeše devítipatrového domu dokončovali tři dělníci pokládku krytiny — Mark Ivanson, Robert Klein a George Meyer.
Běžný den. Běžná práce.
Hluk, vůně horkého bitumenu a krátké pracovní věty.
Ale Mark měl špatný pocit — neurčitý, těžký, lepivý.
Sundal přilbu, otřel pot a vtom uslyšel křik zdola.
Ženský. Ostrý. Panický.
Mark se naklonil přes okraj střechy.
Dole, na dětském hřišti, běžela žena k pískovišti.
Vedle ní — malý chlapec, asi pětiletý.
Držel se za hrdlo a nemohl dýchat.
— Robe! George! — vykřikl Mark. — Tam dole se dítě dusí!
Sekundy se změnily v věčnost.
Byli v devátém patře a výtah nefungoval — oprava.
Seběhnout dolů rychle nebylo možné.
Mark neváhal.
Popadl lano, to samé, kterým tahali materiál.
Připnul karabinu ke svému postroji a podíval se na George:
— Drž pevně. Když tak — přibrzdi mě.
— Zbláznil ses?
— Ne. Když neslezu, dítě umře.
Začal se spouštět přímo po fasádě.
Slunce mu svítilo do očí, dlaně mu klouzaly po laně.
V šestém patře někdo vykřikl za oknem.
Ve třetím vyběhla žena na balkon, neschopná uvěřit tomu, co vidí.
Mark dopadl na římsu, odrazil se a téměř sklouzl až dolů.
Přiběhl k ženě.
— Co se stalo?!
— Jedl bonbón… dusí se… — vzlykala.
Mark si klekl.
Pevně objal dítě zezadu, sevřel ruce na břiše a prudce zatlačil nahoru.
Jednou, dvakrát… a napotřetí z chlapcových úst vylétl malý kus karamelu.
Zhluboka se nadechl — a rozplakal se.
Dav kolem ztuhl, pak někdo začal tleskat.
Žena objala syna, pak i Marka.
— Zachránil jste ho… jste anděl!
— Ne, — usmál se, zhluboka dýchaje. — Jen dělník.
Když se později vrátil na střechu, Robert řekl:
— Uvědomuješ si, že ses mohl zabít?
— Jo, — odpověděl Mark a zadíval se do dálky. — Ale kdybych neslezl, nemohl bych dál žít.
Slunce zapadalo.
Střecha se leskla zlatem — a Mark cítil, že nebe není zas tak daleko, jak se zdá.
