Ráno bylo světlé a teplé — takové, že i ticho znělo jinak. Ve vzduchu byla vůně trávy a chleba z pekárny na rohu.
Chlapec šel pomalu, krok za krokem četl známé nerovnosti chodníku. V ruce držel tenké vodítko, na jehož druhém konci byl mladý labrador jménem Luč.
Luč byl veselý, přátelský, trochu nešikovný. Čichal každý keř, natahoval se k lidem, a chlapec se smál — poprvé po dlouhé době. Byli spolu teprve tři týdny, ale už dýchali jedním rytmem.
Každé ráno chodili stejnou trasou: dům, park, lavička u fontány, a zpátky. Lidé si na ně zvykli — na chlapce s holí a zlatého psa, který chápal všechno beze slov.
Jednoho rána se ale Luč náhle zastavil. Chlapec to ucítil podle jemného, ale pevného napětí vodítka.
— Co je, kamaráde? — zašeptal.
Pes samozřejmě neodpověděl, jen udělal krok stranou.
Pak další.
A další.
Ne směrem k parku. Jinam. Tam, kde chlapec nikdy nebyl.
Chtěl se zastavit, ale něco v Lučově chování mu říkalo, aby důvěřoval. Pes šel jistě, rychle, jako by znal cestu. Chlapec cítil vítr, vůni vlhké země, šeříku, něčeho dávného a zapomenutého. Kroky zněly jinak — nejprve po dlažbě, pak po štěrku, nakonec po měkké trávě.
Luč ho vedl dál. Chlapec ho volal — jednou, dvakrát. Odpovědí bylo jen pravidelné psí dýchání vedle něj.
Nakonec se pes zastavil. Chlapec zůstal stát. Ticho kolem — jen vítr a zpěv ptáků.
Natáhl ruku dopředu a dotkl se něčeho chladného, drsného. Kámen. Potom druhý.
Prsty nahmatal tvar — nízký pamětní kříž, porostlý trávou.
Poklekl a pomalu nahmatal zem. Prsty se dotkl kovové destičky. Na ní bylo vyryté jméno.
Jeho otce.
Chlapec netušil, že tu památník je. Nikdo mu nikdy neřekl, kde přesně se nachází.
Luč si tiše lehl vedle něj a opřel čumák o chlapcova kolena. A v tu chvíli bylo jasné: nebyl to jen pes.
Přivedl ho tam, kam měl jednou dojít.
Slunce prosvítalo skrz listí a hladilo je oba měkkým světlem.
Chlapec neplakal. Jen seděl, naslouchal větru — a cítil dech toho, kdo ho přivedl domů.
