Když se Jelena provdala za Pavla, všichni říkali, že měla štěstí. Hezký, spolehlivý, s bytem a stálou prací. I ona sama věřila, že našla své štěstí.
Zpočátku bylo všechno jako z filmu – společné večery, procházky, smích.
Problémy začaly, když se objevila ona – tchyně.
Od prvního dne, kdy Jelena překročila práh jejich bytu, se vzduch jakoby naplnil napětím.
— Vidím, že vaříš bez bobkového listu, — řekla tchyně hned při první návštěvě. — Páša to nemá rád.
Jelena se usmála.
— Děkuji, zapamatuji si to.
Pak přišly rady: které závěsy jsou „slušnější“, jaké hrnce „nejsou levné“.
Každá návštěva tchyně se měnila v zkoušku, ve které byla Jelena vždy ta špatná.
— Můj syn zhubl, — povzdechla si. — S tvojí kuchyní dlouho nevydrží.
— Uklízíš špatně, podlaha vrže. Za mých časů si ženy dávaly víc záležet.
Pavel pokaždé říkal:
— Nevšímej si toho, máma se jen stará. Taková prostě je.
Jelena se snažila věřit. Vařila, usmívala se, pomáhala. Chtěla dokázat, že může být součástí rodiny.
Ale čím víc se snažila, tím chladnější byl Pavel.
Začal se zdržovat v práci, odpovídal krátce, přestal ji objímat.
— Jsem unavený, — říkal, dívaje se do televize.
Jen když volala matka, jeho hlas zněl měkčeji.
Jednoho večera se Jelena vrátila domů dřív a za dveřmi kuchyně uslyšela známé hlasy.
— Mami, už toho nech, — řekl Pavel unaveně.
— Nechci, aby sis zničil život s tou vychcánkou! — odsekla tchyně. — Vždyť ani nemá pořádnou rodinu! Co ti může dát, kromě dluhů a stížností?
— Mami…
— Potřebuješ ženu na úrovni. Ne takovou, jako je ona.
Jelena ztuhla v chodbě. Slova ji bodala do srdce jako nože. Chtěla křičet, ale jen stála a tiskla si ruku k ústům.
Tu noc nespala. Ležela vedle Pavla a poslouchala jeho klidné dýchání. A tehdy pochopila: on ji nebrání. Jen mlčí.
Další den, než odešla do práce, tiše položila telefon na polici v kuchyni a zapnula diktafon.
„Jestli zase začnou…“ pomyslela si.
Když se večer vrátila, v bytě bylo ticho. Pavel se usmál, jako by se nic nestalo.
— Dáš si večeři?
Přikývla.
Zatímco si myl ruce, pustila nahrávku.
Zvuk byl ostrý jako nůž:
— Mami, dneska nepřijde, je unavená.
— To je dobře. Třeba si konečně najdeš normální.
— Mami, neříkej to…
— Ale proč ne? Já tě porodila, já vím, kdo se ti hodí. Tahle není tvoje úroveň.
Pavel vešel do pokoje a ztuhl.
— Co to je?
— Tvoje máma, — odpověděla klidně. — A ty.
Zbledl.
— Promiň, já… nevěděl jsem, že…
— Věděl, — přerušila ho. — Jen jsi mlčel.
Zkusil ji obejmout, ale ucukla.
O týden později se odstěhovala.
Bez křiku, bez scén. Prostě si sbalila věci, vzala doklady, vypnula telefon.
Na kuchyňském stole nechala jen krátký vzkaz:
„Nevšiml sis, jak tě máma naučila nemilovat.“
Tchyně později říkala sousedům, že Jelena byla „arogantní“ a „nepřizpůsobivá“.
A Pavel dlouho stál před prázdnou poličkou, kde kdysi ležel její telefon, a poprvé pochopil, že ticho může být děsivější než křik.
