Když se Emma a Oliver vzali, všichni kolem říkali, že jsou dokonalý pár. Mladí, krásní, se stejným smyslem pro humor a velkými plány do budoucna.
Jen jedna žena to viděla jinak — Oliverova matka, Mary.
Od prvního dne ji Emma cítila jako chlad. Ne zlý, ale bez tepla.
— Vítej v rodině, — řekla Mary. — Doufám, že víš, že můj syn má rád pořádek.
Emma se usmála a přikývla. Snažila se zalíbit — pomáhala v kuchyni, nosila dárky, volala jako první. Ale čím víc se snažila, tím víc cítila, že mezi nimi stojí neviditelná zeď.
Mary si všímala všeho.
— Oliver zhubl, — říkala. — To znamená, že špatně vaříš.
— Oliver je unavený — asi ho vyčerpáváš.
— Oliver mlčí — určitě jste se pohádali.
A pokaždé v jejím hlase zaznívalo totéž: „Můj syn.“
Jako by Emma vtrhla na cizí území.
Někdy slyšela, jak si Mary stěžuje přítelkyním:
— Ukradla mi syna!
— Dřív mi volal každý den, a teď jenom „později, mami“. Krade mi ho!
Emma se snažila nereagovat.
— To je jen žárlivost, — říkal Oliver. — Zvykne si.
Ale když Mary jednou řekla:
— Ona naši rodinu zničí, — Emma už to nevydržela.
— Nejsem váš nepřítel, Mary, — řekla přímo. — Jen miluju vašeho syna.
— Láska není všechno, — odpověděla Mary. — Důležité je i respekt. A ty mě nerespektuješ.
Po tom rozhovoru si Emma sbalila kufr a odešla.
— Nechci být důvodem války, — řekla Oliverovi. — Pokud máš radši mámu, zůstaň s ní.
Snažil se ji zadržet, ale Emma byla rozhodnutá. Odjela k přítelkyni.
Ten večer Mary řekla sousedce:
— No vida, je pryč. Konečně klid v domě.
Ale ten klid byl jiný.
Nebyl pokojný — byl prázdný.
Oliver ztichl, byl podrážděný, vracel se pozdě domů.
S matkou skoro nemluvil. Nejedl. Nesmal se.
A Mary si náhle uvědomila, že dům, který se jí zdál útulný, je chladný.
Po týdnu to nevydržela. Oblékla si kabát, vyšla z domu a jela za Emmou.
Otevřela dveře — a zůstala stát. Emma stála v předsíni, v obyčejném svetru, bez líčení, s unavenýma červenýma očima.
— Přišla jsem… — Mary se zarazila. — Chtěla jsem říct, že možná… jsem se mýlila.
Emma chvíli mlčela. Pak přikývla.
— Nechtěla jsem vám vzít syna. Jen jsem chtěla, aby byl mým manželem, ne věčným chlapcem.
Mary sklopila zrak.
— Asi jsem jen nevěděla, jak ho pustit.
— Nikdo to neví, — tiše řekla Emma. — Ale někdy pustit znamená uchovat.
Seděly spolu v kuchyni až do noci. Mlčky pily čaj.
Občas se na sebe podívaly a jen přikývly — jako lidé, kteří se konečně pochopili.
Za den Mary zavolala Oliverovi.
— Synu, chci, abys pro Emmu jel. Nechci, abys byl hlupák.
Udiveně, ale poslechl.
A Mary toho večera po dlouhé době uvařila večeři ne pro syna, ale pro sebe. Na stůl postavila dva talíře — jeden „pro jistotu“.
Uplynulo pár měsíců.
Jednoho dne se ozvalo zaklepání. Na prahu stála Emma s dortem v rukách.
— Jeli jsme kolem a chtěli jsme se zastavit.
Oliver ji držel kolem ramen a usmíval se.
Mary se rozesmála a řekla:
— Víš, teď všem říkám, že nemám jen syna, ale i dceru.
Emma se usmála.
— A já říkám, že mám dvě rodiny. Ta druhá mě jen naučila trpělivosti.
