Ráno bylo jasné. Slunce se odráželo v okně a klouzalo po stole, kde stály šálky s vychladlou kávou. V domě to vonělo prachem, starým dřevem a trochu tabákem — jako by dědeček byl ještě někde nablízku.
Máma seděla rovně, ruce sevřené na kolenou. Strýcové se po sobě dívali, snažili se působit klidně. V rohu, u skříně, stál notář — upravený muž s unavenýma očima. V ruce držel obálku.
Když začal číst, vzduch v místnosti ztěžkl. Nejprve zazněla známá jména, krátké částky, formální věty. Ale pak se jeho hlas zachvěl.
Vyslovil jméno. Ženské. Cizí.
Na okamžik všichni ztuhli. I hodiny jako by přestaly tikat. Sluneční paprsek dopadl na stránku závěti a zvýraznil poslední řádky: „Veškerý majetek — dům, dílnu, pozemek — odkazuji…“ a znovu to jméno.
Máma zbledla. Rty se jí zachvěly, ale nic neřekla. Jen se podívala na dědečkův portrét visící nad kredencí. Na něm byl ještě mladý — oči živé, laskavé, jako by se právě chystal mrknout.
Strýcové začali šeptat. Jeden tiše řekl:
— To musí být chyba…
Ale notář zavrtěl hlavou. Podpis byl jasný, pevný.
Pak dlouho seděli v tichu. Jen za oknem vítr pohupoval záclonou a někde v dálce skřípala branka.
Druhý den máma našla obálku. V zásuvce, kde dědeček schovával své nářadí. Na ní stálo jen: „Jestli přijde.“
Uvnitř byl starý jasmínový lístek, křehký jako vzpomínka. Nic víc.
Později se dozvěděli, kdo ta žena byla.
Žila nedaleko, ve starém domě u řeky. Občas k dědečkovi chodila — nosila mu léky, polévku, uklízela, když už nemohl. Nikomu o ní neřekl. Nechtěl lítost.
Říkalo se, že kdysi dávno spolu byli. Pak se rozešli, ale cit zůstal.
Máma za ní jela. Dlouho stála na prahu, nevěděla, co říct. Žena otevřela — šedivá, v světlém šátku, s očima, v nichž bylo příliš mnoho ticha.
Neobjaly se. Jen se na sebe mlčky podívaly. A všechno bylo jasné beze slov.
Teď dům patřil jí. Ale žena se nenastěhovala. Řekla, že dědeček si přál, aby všechno zůstalo tak, jak bylo.
Dílna zůstala nedotčená. Na ponku — nedobroušené prkno, nářadí, hrnek se zaschlým čajem. Sluneční paprsek dopadal přesně tam, kde kdysi sedával on.
Někdy tam máma chodívala, postavila šálek kávy a jen seděla.
Bylo slyšet jen, jak venku šustí listí a v dálce tiše tikají ty samé hodiny.
A všechno se na okamžik vracelo — vůně pryskyřice, jeho hlas, dech domu.
Pak se slunce začalo sklánět k západu a ve vzduchu zůstala jen zlatá zrnka prachu.
