V malém městě znali Michaila všichni. Jeho postavu bylo vidět už z dálky – vysoký, mohutný muž s více než dvěma sty kily váhy. Na ulicích přitahoval pohledy, v obchodech slyšel šepot, v autobusech se pro něj těžko hledalo místo. Mnozí v něm viděli jen terč posměchu.
Jen málokdo ale tušil, co se odehrávalo uvnitř něj. Michail se od dětství styděl za své tělo. Ve škole nenáviděl hodiny tělocviku, kde každý jeho skok doprovázel smích spolužáků. Nejvíc se bál vody. Pokusy naučit se plavat končily panikou a neúspěchem – jeho těžké tělo se zdálo ihned klesat ke dnu.
Od té doby se řekám a jezerům vyhýbal. Sedával na břehu, zatímco ostatní plavali a smáli se. Předstíral, že je mu to jedno. Ale uvnitř žil strach – a přesvědčení, že „voda není pro něj“.
Všechno se změnilo v jeden horký červencový den.
Po noční bouři byla řeka rozvodněná, proud silný. Lidé přesto přišli k vodě odpočívat. Děti se smály, klouzaly z břehu, cákaly se. Rodiče seděli na trávě a jen občas pohlédli směrem k řece. Michail tam byl také – často chodil jen tak posedět na lavičce u vody, aby se aspoň cítil součástí života kolem.
A pak zazněl křik.
Jeden chlapec spadl z břehu přímo do řeky. Proud ho okamžitě zachytil a začal točit jako třísku. Křičel znovu, lapal po dechu, ruce zoufale mávaly nad hladinou.
Na břehu nastal zmatek. Ženy křičely, muži hledali klacek nebo provaz. Ale čas ubíhal a chlapce voda unášela dál.
A tehdy vstal Michail.
Ten samý Michail, kterému se celý život smáli. Pomalu, ale rozhodně vykročil k vodě. Lidé ztuhli. „Kam jde? Vždyť se utopí!“ vykřikl někdo. Ale Michail už běžel.
Skočil do řeky.
Ledová voda ho udeřila do hrudi, dech se mu zlomil. Zmocnila se ho panika, tělo ho táhlo ke dnu. Nevěděl, jak správně plavat, jeho pohyby byly zmatené. Voda mu šlehala do obličeje, dusil se. Ale v hlavě zněla jediná myšlenka: Musím ho dostat ven.
Na břehu křičeli lidé, někdo plakal. Michail slyšel jen hukot vody a tlukot vlastního srdce.
A pak – prsty se dotkly něčeho malého a kluzkého. Dětská ruka.
Michail ji sevřel celou silou. Proud se je snažil roztrhnout, stáhnout oba pod hladinu. Řval námahou, rval vodu rukama, ze všech sil tlačil chlapce ke břehu. Jeho těžké tělo, dřív prokletí, se najednou stalo záchranou – pomáhalo mu zůstat blízko hladiny.
Na břehu už natáhli dlouhou větev. Muži vytáhli nejdřív chlapce, potom Michaila. Oba leželi na písku, kašlali, lapali po vzduchu.
Na okamžik bylo ticho.
A pak se ozval potlesk. Lidé se na Michaila dívali jinýma očima. Ten, kterého měli za slabého, udělal něco, na co nikdo z nich nenašel odvahu.
Později lékaři řekli: právě jeho váha mu pomohla udržet se nad vodou a zabránila proudu, aby ho stáhl dolů. To, co celý život považoval za prokletí, se stalo jeho silou.
Od toho dne se Michail změnil. Začal cvičit, zhubnul, ale hlavně – přestal se skrývat před lidmi. Teď ho všichni respektovali. A v jeho očích se objevil jas, jaký tam nikdy dřív nebyl.
A pokaždé, když si ve městě připomínali ten den, říkali:
„Bál se vody. Ale v rozhodující chvíli to byl právě on, kdo skočil do řeky a zachránil cizí dítě.“
