Každý den, přesně ve stejnou dobu, přicházel pes k branám vězení.
Sedával pod starou zrezivělou lampou a nespouštěl oči z těžkých kovových dveří. Lidé, kteří chodili kolem, si na jeho siluetu už dávno zvykli: nejdřív se smáli, potom soucítili — a nakonec se přestali divit.
Jeho pána odvedli jedné noci. Muži v uniformách mu nasadili pouta a odvedli ho pryč. Pes se rozběhl za nimi, ale těžké dveře se zabouchly přímo před jeho čenichem. Dlouho pak kňučel, drápal tlapami do kamenné podlahy — ale muž už nikdy nevyšel ven.
Od té chvíle se tam pes vracel znovu a znovu.
V zimě ho zasypával sníh. Ledový vítr mu spaloval srst, ale on dál seděl, stočený do klubíčka. V létě těžce dýchal horkem a lehal si na rozpálený asfalt. Na podzim promokl v dešti, v zimě se mu na tlapách tvořil led. Ale nevynechal jediný den.
Sousedé mu nosili misky s vodou a jídlem. Někteří se ho snažili vzít domů, ale pes pokaždé utekl zpět k bráně. Nedůvěřoval cizím rukám, nepřijímal pamlsky. Čekal jen na svého pána.
Sedm let. Sedm nekonečných let věrnosti.
Strážní věznice si na něj zvykli. Nejprve ho vyháněli, pak si ho přestali všímat. Někteří mu dokonce tajně nosili jídlo. Jeden z nich jednou řekl:
— „Ten pes je jako hodiny. Jestli někdy nepřijde, znamená to, že se stalo něco strašného.“
A pak jednoho tichého večera, kdy slunce zapadalo, se těžké brány nečekaně otevřely.
Lidé na ulici se zastavili. Dokonce i auta přestala troubit. Z bran vyšel muž v ošuntělé bundě, s unavenýma očima a šedinami ve vlasech. Rozhlížel se kolem, jako by tomu nemohl uvěřit.
Pes zvedl hlavu. Na okamžik se mu zachvěly oči — jako by nevěřil tomu, co vidí.
A pak se rozběhl.
Běžel, jako by těch sedm let zmizelo v jediné vteřině. Lidé kolem začali šumět, vytahovali telefony, někteří plakali, jiní špitali: „To není možné…“
Muž zůstal stát, a pak padl na kolena. Pes na něj skočil, srazil ho k zemi a olizoval mu tvář, dokud mu po ní nestékaly slzy. Muž ho objal oběma rukama a rozplakal se, tiskl ho k sobě, jako by se bál, že ho znovu ztratí.
Nikdo kolem nedokázal zadržet slzy. Sedm let čekání skončilo v jediné minutě — a byl to okamžik, který nikdo z přítomných nikdy nezapomene.
