Snil jen o jednom — vrátit se domů a znovu obejmout svou rodinu. 🤍 Všechny roky služby ho držela právě tato myšlenka. A pak přišel den, kdy měl vlak konečně přivést jeho zpět. Zdálo se, že celý svět se zastavil v očekávání tohoto okamžiku.
Tři dlouhé roky žil daleko od svých blízkých. Když odcházel, jeho dceři byly teprve dva roky. Sotva uměla mluvit a ještě nechápala, proč musí tatínek odjet. Každý den na ni myslel — jak roste, jaký má teď hlas, jaká nová slova se naučila. V kasárnách měl nad postelí její fotografie — byly jeho jedinou útěchou v těžkých chvílích.
V okamžicích zoufalství psal dlouhé dopisy své ženě a vždy v nich opakoval jednu větu: „Řekni naší dcerce, že ji miluji. A řekni jí, že se určitě vrátím.“ Kamarádi se mu někdy smáli, ale on se neurážel. Pro něj neexistovalo větší přání než znovu slyšet slovo „táta“ z úst svého dítěte.
Když se ho ptali na jeho největší sen, nikdy nemluvil o vyznamenáních, penězích ani klidu. Odpovídal jednoduše: „Chci se vrátit domů a slyšet, jak mě dcera nazve tátou.“ Mnozí pochybovali, že se to stane — dítě přece rostlo bez něj, znalo jen hlas matky a fotografie. Ale on věřil: srdce dítěte si pamatuje víc, než si dospělí dokážou představit.
A pak přišel ten den. Nádraží hučelo lidmi, kteří vítali své blízké — smích, slzy, kytice, transparenty s nápisy „Vítej doma!“ Jeho žena stála trochu stranou, držela za ruku malou dívku v pestrých šatech. Když vlak zastavil a on sestoupil, srdce mu bilo tak silně, že ho snad slyšel celý perón.
Dcera nejdřív stála nehnutě, jako by nevěřila vlastním očím. A pak se najednou rozběhla. On poklekl, roztáhl ruce a stačil jen zašeptat: „Moje holčičko…“
Dívka mu skočila kolem krku a v tu chvíli se v něm všechno rozsvítilo.
— „Táto!“ zvolala nahlas.
Ta slova ho zasáhla hlouběji než jakákoli rána. Oči se mu zalily slzami a pevně ji objal. Ale pak, když ho držela kolem krku, zašeptala tiše, tak, že slyšel každé slovo:
— „Tati, já věděla, že se vrátíš. Čekala jsem tě každý den.“
Muž, který tři roky dokázal skrývat své emoce, se rozplakal. Jeho žena se k nim přidala, a lidé kolem ztichli. Někteří si utírali oči.
V tu chvíli zmizely všechny roky bolesti a odloučení. Pochopil, že žádná vzdálenost ani čas nedokážou přerušit skutečné pouto mezi otcem a dcerou.
A právě ta slova malé holčičky udělala z jeho návratu nejdůležitější okamžik v jeho životě.
