Sergej už mnoho let brázdil město. Znal každou ulici, každý kout. Auto bylo jeho druhým domovem a pasažéři – nekonečným proudem příběhů. Ten den začal jako každý jiný: slunce se odráželo od výloh, lidé spěchali po svých cestách, město žilo běžným rytmem.
Zastavil u univerzitní knihovny. K autu přišla dívka kolem dvaceti let s batohem na zádech. Dlouhé vlasy, vážný pohled, v pohybech únava. Slabě se usmála a řekla adresu. Sergej přikývl a zapnul taxametr.
Jeli mlčky. Po pár minutách ale dívka promluvila – a ten hlas… byl mu zvláštně povědomý. Nechápal hned proč, ale hluboko v něm cosi cuklo. Intonace, které slyšel naposledy dávno, v jiném životě.
Podíval se nenápadně do zpětného zrcátka. Rysy obličeje… lícní kosti… a ta zvláštní zvyklost kousat si ret, když se dívá z okna. Srdce se mu sevřelo.
Před patnácti lety přišel o dceru. Po rozvodu se manželka odstěhovala do jiného města a přerušila všechny kontakty. Soudy nepomohly. Zůstala mu jen fotografie – malá holčička v růžových šatech na houpačce.
„Ne, to není možné,“ přesvědčoval sám sebe. Ale čím déle jeli, tím víc pocit sílil.
— „Promiňte,“ ozval se opatrně. „Jste v tomhle městě dlouho?“
— „Celý život,“ odpověděla dívka tiše. „Ale o dětství moc nevím. Máma o tom nikdy nemluvila.“
Sergej cítil, jak se mu třesou ruce. Spolkl knedlík v krku a přesto se zeptal:
— „A víte něco o svém otci?“
Ticho. Jen tlumené bublání motoru. Pak dívka řekla:
— „Máma vždycky říkala, že nás opustil. Ale někdy… jsem tomu nevěřila.“
Ta slova ho zasáhla jako rána. Vzpomněl si na dopisy, které se vracely, na hovory, které nikdo nezvedal. Neopustil ji – byl vymazán z jejího života.
Dojeli k cíli. Dívka sáhla po penězích, ale zastavila se, když viděla, jak se mu třesou ruce.
— „Jste v pořádku?“
Sergej ji pozoroval a věděl, že už mlčet nemůže.
— „Máš malou jizvu nad obočím,“ řekl tiše. „Spadla jsi, když ti byly tři. Vzal jsem tě tehdy do nemocnice.“
Dívka ztuhla.
— „Jak to víte?“
Sáhl do kapsy, vytáhl ošoupanou peněženku a z ní starou, vybledlou fotografii. Malá holčička v růžových šatech na houpačce.
— „Protože to jsem byl já,“ zašeptal. „Jsem tvůj otec.“
Čas se zastavil. Dívka si přikryla ústa rukou, v očích jí vytryskly slzy. Patnáct let lží a ticha se zhroutilo v jednom okamžiku.
Venku svítilo slunce, kolem procházeli lidé, netušící, že v zaparkovaném taxíku se právě znovu našli otec a dcera.
— „Tati?“ vydechla konečně.
A v tu chvíli Sergej pochopil: všechny roky bolesti a prázdnoty stály za to — jen proto, aby to slovo slyšel znovu.
