Den byl slunečný a průzračný, jako stvořený pro něco dobrého.
Ulicemi se nesla vůně kávy, lehkých parfémů a čerstvého pečiva.
Šla pomalu, rozhlížela se — prostě si chtěla po práci projít městem.
A pak ji uviděla.
Ve výloze.
Na figuríně visely šaty — bílé, lehké, jako by byly utkány ze světla.
Zastavila se.
Stála a dívala se, jak se látka lehce vlní v průvanu za sklem.
Bylo v nich něco prostého a krásného, jako sen, který jsi kdysi zapomněl, ale najednou si znovu vzpomněl.
Rozhodla se.
Otevřela dveře a vstoupila.
Uvnitř všechno zářilo: zrcadla, mramorová podlaha, vůně drahých parfémů.
Hudba hrála tiše, sotva slyšitelně.
Prodavačka u pultu zvedla oči od telefonu a podívala se na ni.
Rychle. Hodnotícím pohledem.
A v té vteřině už bylo všechno jasné.
— Zkušební kabinky jsou dnes zavřené, — řekla.
— Chtěla jsem si jen vyzkoušet ty šaty… —
— Bez zkoušení to nepůjde, — odpověděla prodavačka, a úsměv se jí nedostal až do očí. — Navíc si nemyslím, že je to váš střih.
Její hlas byl klidný, ale ledový.
Druhá prodavačka v rohu se pobaveně pousmála — zakryla si ústa, jako by zakašlala, ale v očích jí jiskřil smích.
Dívka stála na místě.
Několik vteřin — žádné slovo, žádný pohyb.
Vzduch zhoustl, jako před bouřkou.
— Rozumím, — řekla tiše.
Otočila se a odešla.
Venku ji oslnilo světlo.
Zastavila se u výlohy, kde ty šaty pořád zářily v paprscích slunce.
Dívala se na ně — a v odrazu viděla sebe,
tu, kterou se právě někdo pokusil udělat „neviditelnou“.
Pak vytáhla telefon.
Vyfotila. Jediným pohybem.
Bez filtrů, bez slov.
Jen odraz — ona a šaty za sklem.
Fotku zveřejnila večer, bez přemýšlení.
Napsala krátce:
„Když ti řeknou, že to není tvůj styl — prostě počkej.“
Nikdo nečekal, že snímek obletí internet.
Fotografie se šířila po stránkách, v komentářích psali: „Je nádherná.“, „Tohle je opravdová důstojnost.“, „Krása se neptá na svolení.“
O týden později ten samý butik uspořádal focení nové kolekce.
A na hlavní obrazovce výlohy, pod jasnými reflektory, visela reklama.
Na ní — ona.
V těch samých šatech.
Ten den přišli do butiku znovu zákazníci.
Za pultem stály ty samé prodavačky, ale už se nesmály.
A dívka prošla kolem, usmála se — klidně, bez zlosti,
a na okamžik se jejich pohledy setkaly.
Teď už věděly jistě,
že „ne její střih“ se stal příběhem, na který se nezapomíná.
