Hurikán odnesl jeho letenku, ale vrátil mu něco jiného

Od rána bylo město zalité sluncem. Teplé světlo se rozlévalo po výlohách, třpytilo se na kapotách aut a lesklo se v kalužích, které zůstaly po nočním dešti. Vzduch voněl prachem, chlebem a něčím novým, ještě nepojmenovaným.

U stánku stál muž v světlé košili, ruce zastrčené v kapsách. Na tváři měl únavu člověka, který příliš dlouho doufal marně. Koupil si los mechanicky, bez očekávání. Prodavačka se mu ani nepodívala do očí, jen mu podala drobné a odvrátila se.

Odstoupil stranou, rozložil los a pohlédl na čísla — a na okamžik přestal dýchat. Čísla. Všechna se shodovala.
Přečetl to dvakrát, pak znovu. Prsty se mu roztřásly, dech se zadrhl, jako by tělo nestačilo vědomí.

Svět kolem se nezměnil — stejný hluk ulice, stejné slunce, stejný smích někde za zády. Ale uvnitř se všechno posunulo, jako by někdo otevřel dveře, za kterými stál celý život. Chtěl vykřiknout, ale místo toho se jen tiše rozesmál.
Úsměv se mu rozlil po tváři a oči náhle zmládly.

Šel po ulici s losem v ruce. Nejprve pomalu, pak o něco rychleji, jako by se bál, že zem pod ním praskne. Srdce mu bilo klidně, ale silně. Díval se na kolemjdoucí a všichni mu připadali krásní, jako by z nich sami vyzařovali světlo.

Na semaforu se zastavil a vzhlédl k nebi. Bylo čisté, příliš jasné. Někde v dálce zahoukal autobus, cedule vrzala, žena v pestrobarevných šatech krmila holuby. Pomyslel si, že přesně tak vypadá začátek nového života.

Vítr se zvedl nečekaně — nejprve jemně, jako nádech. Papírek v jeho ruce se zachvěl. Sevřel ho pevněji a usmál se.
Ale vítr zesílil — trhl, zachytil všechno kolem sebe.

Noviny vzlétly z pultů, plast se zatočil ve vzduchu, listy se utrhly ze stromů. Muž ustoupil krok zpět.
Poryv měl takovou sílu, že mu los vytrhl z ruky. Jen ucítil, jak dlaň náhle zůstala prázdná, a bílý papírek se vznesl vzhůru, vířil ve vzduchu.

Rozběhl se za ním. Klopýtal, nevnímal auta ani lidi. Někdo na něj volal, ale neslyšel.
Papírek tančil nad ulicí, posmíval se mu — jednou se snesl, hned zase vzlétl.

Nebe rychle tmavlo. Vzduch byl těžký a horký, jako před bouří. Prach ho štípal do očí, vlasy se mu lepily na čelo, dech se mu trhal. Vztahoval ruce, chytal prázdnotu, křičel — ne ze zlosti, ale z bezmoci, že nemůže vrátit ten okamžik.

A pak náhle — ticho. Sekunda — a všechno se utišilo. Vzduch se pročistil, ticho se rozlilo po ulici, jako by někdo vypnul zvuk.
Stál tam, těžce dýchal, hleděl nahoru, tam, kde jeho los zmizel.

Lidé kolem se znovu začali hýbat — jako by to byl jen krátký sen. Stánek prodával noviny, kluk tlačil kolo, slunce znovu vykouklo zpoza mraku.
A on stál, nehybný, jako by uvízl mezi dvěma světy.

Pak se náhle usmál. Tiše, téměř neznatelně. Jako člověk, který právě pochopil něco důležitého. Podíval se na své ruce — prázdné, ale lehké.

A šel dál. Pomalu, klidně, stejným krokem jako dřív. Kolemjdoucí si na něm ničeho zvláštního nevšimli, a ani on si nevšiml, že vzduch je čistší, nebe bližší. Věděl: zázraky nepřicházejí, aby zůstaly.
Někdy přijdou jen proto, aby ti připomněly, že je ještě dokážeš cítit.

Slunce znovu zahřálo ulici, ptáci zpívali někde v uličce. Na asfaltu, mezi proužky světla, se leskla malá kapka deště — poslední stopa po tom, co se právě stalo. Muž prošel kolem, aniž by se ohlédl. A celý svět si s ním tiše oddechl.

Like this post? Please share to your friends:

;-) :| :x :twisted: :smile: :shock: :sad: :roll: :razz: :oops: :o :mrgreen: :lol: :idea: :grin: :evil: :cry: :cool: :arrow: :???: :?: :!: