Teplý večer voněl po kávě a citronech.
Restaurace zářila měkkým světlem, skrze velká okna bylo vidět, jak lidé povídají, smějí se a zvedají sklenky.
On stál u vchodu, upravil si sako.
Chtěl se prostě jen navečeřet. Sám. Bez důvodu, bez společnosti, bez očekávání.
U recepce se zastavil, usmál se zdvořile.
— Jeden stůl, prosím.
Recepční zvedl oči.
Krátký, chladný pohled. Sekunda posouzení — od bot po límec.
— Omlouváme se, ale dnes máme plno, — pronesl tónem, jako by už dopředu věděl, že nebude odporu.
Muž se podíval do sálu.
Několik prázdných stolů.
— Můžu počkat, — řekl klidně.
— Bohužel, čekání nepomůže, — odpověděl recepční s ledovým úsměvem. — Dnes je uzavřená rezervace.
Přikývl.
— Chápu.
Odešel a posadil se k oknu.
Servírka, která šla kolem, odvrátila zrak.
Pár u vedlejšího stolu se po sobě podíval.
Dělal, že si toho nevšiml.
Minuty se táhly.
Díval se z okna — v odrazu se zrcadlil sál plný světla a hovoru,
a on vypadal jako cizí záběr vložený do jiného filmu.
Smích u recepce ho přinutil zvednout oči.
Recepční něco vyprávěl dvěma servírkám — poslouchaly, usmívaly se,
jedna si dokonce zakryla ústa, aby se nerozesmála nahlas.
Pochopil.
Pochopil všechno.
V hrudi se mu rozlilo prázdno.
Ticho bylo těžší než jakýkoli hluk — takové, ve kterém člověk slyší sám sebe až příliš jasně.
Pomalu vytáhl telefon.
Podíval se na displej.
V odrazu jeho tvář — unavená, ale klidná.
A v tom klidu bylo něco, co ti lidé nikdy nepochopí.
Vytočil číslo. Přiložil telefon k uchu.
— Ahoj. To jsem já.
Pauza.
— Jo, všechno v pořádku. Jen je tu trochu… zvláštní situace.
Krátké ticho.
— Ano, v té restauraci.
Mluvil tiše, bez hněvu.
Ale vzduch kolem najednou ztěžkl.
Recepční zmlkl a otočil se.
Servírky přestaly smát.
Ve vzduchu viselo napětí jako napjatá struna.
Za skleněnými dveřmi se ozvaly kroky.
Těžké, jisté.
Pak zvuk otevírajících se dveří.
Do sálu vstoupil muž v tmavém obleku.
Rozhodný, klidný.
Rozhlédl se, všiml si muže u okna a okamžitě k němu zamířil.
— Dobrý večer, — řekl.
— Dobrý, — odpověděl sedící muž.
Nikdo nechápal, co se děje, dokud recepční nezbledl.
— Pane řediteli… — vydechl.
Nově příchozí se otočil.
— Takto váš personál vítá hosty?
Recepční se pokusil něco říct, ale slova uvízla.
Servírka sklopila oči.
Celý sál ztichl. I hudba jakoby zmizela.
Muž u okna se jen zvedl.
— Není třeba, — řekl. — Chtěl jsem se jen navečeřet.
Vzdal sako, usmál se — téměř neznatelně.
— Ale zdá se, že mě přešla chuť.
Odešel, aniž by se ohlédl.
Venku bylo ticho, ve vzduchu voněl déšť.
Ušel pár kroků a slyšel, jak za ním práskla dveře —
recepční vyběhl, chtěl ho zastavit,
ale on jen zvedl ruku — ne ve zlosti, ale jako člověk, který už nemá sílu nic dokazovat.
Druhý den se restaurace zavřela „kvůli přeškolení personálu“.
A fotografie muže, který odchází v teplém světle výloh,
se rozšířila po síti s titulkem:
„Zdvořilost není znak slabosti.“
