Déšť padal už od rána. Těžký, studený, s občasnými poryvy větru, který házel do tváře mokré listí a vůni vlhka.
Město bylo šedé, lesklo se kalužemi a odrazy světel z výloh.
Vracívala jsem se domů pozdě večer, s taškou ze supermarketu a myšlenkami na horký čaj. Na rohu ulice jsem zaslechla tiché mňoukání. Sotva slyšitelné přes šum deště, ale vytrvalé — jako by někdo zoufale volal o pomoc.
Seděl pod autem — maličký, třesoucí se, celý od bahna a vody. Oči měl jako dvě drobná světýlka, ve kterých se odráželo všechno: strach, chlad i naděje.
Sehla jsem se a natáhla ruku. Neutekl. Jen se díval, jako by už pochopil, že jeho šance jsem já.
Zabalila jsem ho do šály, přitiskla k hrudi. Byl lehký, téměř beztížný, ale okamžitě se zahříval. Celou cestu domů nevydal ani hlásku — jen tiše dýchal.
Doma jsem ho osušila fénem, dala mu mléko a vystlala mu ručník do krabice. Okamžitě usnul — stočený do klubíčka, jako by konečně mohl přestat mít strach. Seděla jsem vedle něj, poslouchala jeho tiché oddechování a usmívala se.
Za týden jsem si na jeho přítomnost úplně zvykla.
Sledoval mě z každého kouta, lehal si ke mně, když jsem četla, a vstával, jakmile jsem se pohnula.
Malé stvoření, které jako by chápalo, jaké to je — být zachráněn.
A pak přišla ta noc.
Probudilo mě mňoukání. Hlasité, pronikavé, jiné než obvykle. Skočil mi na postel, drápl mě do ruky a tahal za přikrývku.
Nejdřív jsem nechápala — ospalý, podrážděný zvuk. A pak… zápach.
Štiplavý, hořký, jako když někdo pálí gumu.
Vyskočila jsem.
Kuchyně byla plná kouře. Zkrat v elektrospotřebiči, který začal hořet. Ještě minuta — a plamen by se rozšířil po závěsech.
Stihla jsem to. Vypnula vše, otevřela okna. Stála jsem bosá uprostřed kuchyně, třesoucí se — ne zimou, ale uvědoměním, co se právě stalo.
Seděl u dveří, ocas omotaný kolem tlapek.
Jen se díval — klidně, jako by věděl, že udělal, co měl.
Přišla jsem k němu, zvedla ho do náruče. Srdce mi tlouklo až v krku.
Zašeptala jsem:
— Teď jsme si kvit.
Od té doby spí vždycky vedle mě. Někdy se probudím dřív, podívám se na něj a pomyslím si: někdy osud přijde v dešti — promočený, třesoucí se, ale právě on ti pak zachrání život.
