Chladné ráno zahalovalo dětský domov do šedé mlhy. Službu konající vychovatelka vyšla na dvůr, aby zkontrolovala bránu, a najednou si přímo u vchodu všimla malého uzlíčku. Srdce jí spadlo dolů — v dece leželo nemluvně.
Dítě tiše vzlykalo, jeho drobné ruce sotva vykukovaly zpod látky. Ale vedle bylo ještě něco: čtyřikrát složený list papíru, pečlivě vložený do rohu deky.
Vychovatelka opatrně vzala dítě do náruče a druhou rukou rozložila dopis. Písmena byla psána roztřeseně, místy byly slzy, které rozmazaly inkoust.
„Prosím vás… zachovejte pro mého syna lásku. Nemám možnost ho vychovat, ale prosím vás — ať nikdy nemyslí, že byl zbytečný.“
Ženě vyhrkly slzy. Sotva dočetla dopis až do konce:
„Neodcházím proto, že ho nemiluji. Odcházím proto, že to pro něj bude lepší. Řekněte mu, až vyroste: maminka ho vždycky milovala.“
Vychovatelka přitiskla dítě k hrudi. Kolem se shromáždily kolegyně, ani ony nedokázaly zadržet slzy. Nikdo nečekal, že v tom dopise bude tolik bolesti i lásky zároveň.
Miminko se pohnulo a jeho tichý pláč protrhl ticho ranního dvora. Ženy se na sebe podívaly a okamžitě pochopily: tohle není jen další opuštěné dítě. Je to dítě, za které matka obětovala část své duše.
Sešli se i starší vychovatelé. Někteří se snažili zachovat klid, ale oči je prozrazovaly. Jiní šeptali modlitby a drželi dítě za drobnou ručičku.
Jedna z žen si všimla, že dopis byl napsán na drahém papíře, a přestože se písmo třáslo, patřilo zjevně vzdělané osobě. To znamenalo jediné — matka mohla být úplně jiná, než by se dalo čekat.
„Kdo ví, co se za tím příběhem skrývá,“ pronesla starší chůva. „Možná oběť pro budoucnost dítěte, možná zoufalý krok. Ale jedno je jisté — je v tom láska.“
Dítě nakrmili, zabalili do nové deky. Usnulo klidně, jako by cítilo, že je obklopeno lidmi, kteří se o něj postarají.
Ale dopis zůstával v rukou. Zdálo se, že dýchá zvláštní energií, jako by v každém písmenu zůstala duše matky.
Od toho dne se vychovatelé rozhodli: budou ho uchovávat jako posvátnost. Nikdo z nich si nedovolil chovat se k tomu dítěti lhostejně.
O několik let později, když vyrostl, mu dopis ukázali. A tehdy dítě poprvé pochopilo: jeho život začal obětí, ale ne odmítnutím.
A i když se stal dospělým, dopis dál uchovávali v trezoru dětského domova jako svátost. Byl symbolem — nejen mateřské lásky, ale i toho, že někdy se ta nejtěžší rozhodnutí rodí z nejčistšího citu.
A i po desetiletích ten dopis uchovávali jako připomínku: láska neumírá, ani když matku a dítě rozdělí cesta.
