V noci staré městské muzeum spalo jako člověk, který prožil celý věk. Chodby tonuly ve tmě, kde se každý krok ozýval ozvěnou. Staré obrazy visely nehybně, jako by naslouchaly dešti bubnujícímu na okna.
Správce, Harold Bennett, dřímal ve své kanceláři — v starém křesle s potrhaným čalouněním. Pracoval zde už víc než třicet let a znal tohle místo stejně dobře jako sám sebe. Někdy se mu v noci zdálo, že stěny tiše dýchají a bronzové sochy otáčejí hlavy, když usíná.
Pod podlahou, mezi trubkami a prachem, žila malá šedá myš. Nikdo přesně nevěděl, odkud se vzala, ale Harold ji párkrát zahlédl — šedý chuchvalec, který proběhl mezi regály s archivními složkami. Neodháněl ji. Ve staré budově se vždy najde místo i pro někoho dalšího.
Tu noc vítr hučel v potrubí a venku začínalo pršet. Myš běžela známými chodbami, hledala suchý kout — a najednou si všimla tenkého, lesklého drátu, který se blýskal ve slabém světle lampy za mřížkou.
Zastavila se, zvedla čumáček a pak — jen ze zvyku — se dotkla izolace zoubky. Ozvalo se krátké zapraskání, záblesk světla — a pak ticho.
Za vteřinu se rozezněla siréna. Někde v chodbě se rozsvítily červené lampy, z p stropu začala kapat voda, rozptylující se do jemné mlhy jako ranní opar. Automatický hasicí systém se spustil.
Harold vyskočil, shodil z kolen přikrývku, popadl baterku a vyběhl do sálu. Ve vzduchu byl cítit lehký, ale varovný zápach spáleniny. V rohu rozvodné skříně jiskřily dráty. Kdyby systém nezareagoval, během minuty by plameny zachvátily dřevěné trámy.
Když přijeli hasiči, bylo všechno pod kontrolou. Řekli, že dorazili právě včas — doslova zázrakem. Harold stál u vchodu, díval se, jak se z mokré podlahy zvedá pára, a z nějakého důvodu myslel ne na oheň, ale na to malé stvoření, které možná náhodou zachránilo celý dům.
Ráno obcházel sály. Ve vzduchu byl cítit kouř a vlhko, slunce se prodíralo přes matná okna. Pod schody zahlédl pohyb. Tam, ve stínu, seděla ona — malá šedá myš, mokrá, třesoucí se, a vedle ní kus překousaného drátu.
Přidřepl si. Podíval se na ni a tiše řekl:
— No tak, maličká… ty jsi nás opravdu zachránila.
Zvedl ji opatrně, zabalil do hadříku a odnesl do své kanceláře. Posadil ji do krabice od papíru, postavil vedle ní misku s vodou a kousek chleba.
Muzeum se probouzelo. Vonělo prachem a sluncem, voda se třpytila na parketách jako sklo a zdálo se, že staré obrazy na stěnách se dívají s vděčností.
Harold seděl u stolu a vedle něj tiše oddechovala jeho zachránkyně. Usmíval se — poprvé po mnoha letech opravdu klidně.
Někdy se zázraky nestanou proto, že je čekáme. Ale proto, že někdo — i ten nejmenší — se prostě ocitne na správném místě ve správný čas.
