Stál u plotu, do kterého kdysi vyřezal své jméno.
Prkna ztmavla, naklonila se, a za nimi všechno zarostlo šeříkem a kopřivami.
Vzduch byl těžký vůní země a starého dřeva.
Prsty přejel po drsném povrchu — a vzpomínka se rozzářila: jak tehdy, ještě jako kluk, přelézal tenhle plot, aby utekl k řece, zatímco máma volala z okna, ať se vrátí na večeři.
Nevracel se dlouho.
Deset let.
Stejně dlouho, jak se snažil zapomenout tohle místo — i sebe, toho, kdo tu kdysi žil.
Odešel zlý, uražený, s pocitem, že mu je v tomhle domě, na tomhle dvoře, v životě, kde všechno rozhodují jiní, příliš těsno.
Zdálo se mu, že za branou začne něco jiného — nového, lepšího.
Ale roky plynuly a jedné noci se probudil ze sna:
máma stála ve dveřích, dívala se na něj a řekla:
— Vrať se. Dům nesmí zůstat prázdný.
Nevydržel to.
Koupil si jízdenku.
Prostě nastoupil do prvního autobusu.
Bez telefonátu, bez slov — jen s tím zvláštním pocitem, že ho někdo pořád čeká.
Když autobus zastavil, silnice byla mokrá po dešti.
Vystoupil — a všechno bylo jako dřív, jen tišší.
Vítr hnal listí po asfaltu, střecha domu se propadla, branka se naklonila.
Na ní visela tabulka: „Na prodej“.
Zastavil se.
Prsty se mu zachvěly na starém zámku.
Zaskřípalo to — a do nosu ho udeřila vůně zahrady, vůně dětství.
V zahradě, mezi jabloněmi, někdo stál.
Žena, v šátku, s vědrem v ruce.
Zvedla oči —
a vědro spadlo na zem.
— Sašo?..
Udělal krok vpřed.
Hlas se mu zlomil:
— Mami?..
Stála, nevěřila, ruce se jí třásly.
A pak ho prostě objala.
Dlouze, pevně, jako by ho vracela zpátky do života.
Cítil, jak se jí třesou ramena,
a někde poblíž se ozval plačící pták.
Když se od ní odtáhl, všiml si: za ní stojí muž.
Vysoký, s dítětem v náručí.
Chlapec asi pětiletý, s očima plnýma světla — stejného, jaké kdysi míval on.
Muž přistoupil blíž.
— Sašo, — řekl tiše, — tohle je tvůj bratr.
Nechápal.
Díval se na chlapce — malé zrcadlo sebe sama.
Na mámu — starší, křehčí, ale pořád stejnou.
A v hrudi se mu sevřelo něco, co se nedalo pojmenovat.
Klekl si,
a chlapec k němu nesměle přistoupil,
natáhl k němu malou dlaň.
— Ahoj, — řekl.
Saša se usmál skrz slzy.
A pochopil —
dům opravdu čekal.
Ne zdi.
Lidé.
