Margaret byla vždy pedantní člověk. Dům na okraji klidného evropského městečka udržovala v dokonalé čistotě: zářivá kuchyně, upravená zahrada a hlavně koupelna — její malý chrám útulnosti a pořádku. Bílá dlažba, voňavé svíčky, měkké ručníky. Každý den začínal horkou sprchou a právě tady nacházela sílu po těžkém dni.
Jednoho rána, když se Margaret sehnula, aby utřela podlahu, její pohled zachytil dlouhý tmavý vlas. Ztuhla. V jejich rodině prostě nemohl být takový vlas: sama měla světlé mikádo, její manžel Viktor měl krátké vlasy, téměř dohola, a syn Leon byl světlovlasý teenager. Tenhle vlas byl hustý, dlouhý a černý jako uhel.
Odstranila ho, ale druhý den se to opakovalo. A o den později znovu. Někdy jeden vlas, jindy několik — mokré, jako by někdo právě vylezl ze sprchy.
Margaret se snažila přesvědčit samu sebe, že jde o náhodu. Ale neklid rostl. Všimla si, že zrcadlo bývalo ráno zamlžené, i když se nikdo nesprchoval. Ručník visel jinak, než ho nechala. A jedné noci jasně slyšela kapající vodu — přitom všechny kohoutky byly pevně utažené.
„Viktore, podívej se!“ zavolala na manžela, ukazujíc pramen vlasů. „To přece nejsou naše!“
Ten jen mávl rukou:
„Jsi unavená, miláčku. Možná jsi je přinesla na oblečení. Neber to tak vážně.“
Ale Margaret cítila, že to není náhoda.
Jednoho večera, když uložila Leona ke spánku, rozhodla se to prověřit. Koupelnu důkladně uklidila, zavřela dveře na západku a šla spát. Ráno, když ji otevřela, málem vykřikla: přímo u odtoku ležel celý pramen dlouhých černých vlasů.
Srdce jí bušilo tak silně, že měla pocit, že vyskočí z hrudi. Vlasy sebrala do sáčku a schovala.
Druhý den jela za svou kamarádkou Sophií, která pracovala v laboratoři.
„Prosím, prověř to,“ řekla, podávajíc balíček.
Za pár dní Sophia zavolala. Její hlas zněl napjatě:
„Margaret… vlasy patří ženě přibližně tvého věku. A to nejzvláštnější — genetická analýza ukazuje částečnou shodu. Patří tvému blízkému příbuznému.“
„Já ale žádnou sestru nemám!“ odpověděla pevně Margaret.
Jenže v hlavě se jí honily znepokojivé myšlenky. Téhož večera jela za matkou Helenou. Žena vše nejprve popírala, ale když uviděla sáček s vlasy, náhle se rozplakala.
„Dcero… měla jsem ti to říct dávno,“ vydechla Helena. „Skutečně jsi měla sestru — dvojče. Ale lékaři řekli, že zemřela při porodu. Já uvěřila… a snažila se zapomenout.“
Margaret oněměla. Pokud je sestra naživu — je to ona, kdo zanechává stopy? Ale proč právě v jejich domě?
Tu noc Margaret dlouho nemohla usnout. Měla pocit, že v domě někdo je. Slyšela kroky, sotva slyšitelné šramocení za zdí. Ve tři ráno uviděla slabé světlo z koupelny. Vstala a šla tam.
Dveře byly pootevřené. Uvnitř panovalo ticho. Ale zrcadlo se pokrylo jemnou mlhou a na něm se objevila slova, jako by je někdo napsal prstem:
„Jsem nablízku.“
Margaret ztuhla, dech se jí zadrhl. V tu chvíli v chodbě za ní zapraskalo prkno. Prudce se otočila — ale nikdo tam nebyl.
Od té doby se vlasy objevovaly čím dál méně, někdy jen jediný tenký pramen. Ale Margaret už se nikdy necítila sama. Věděla, že někde poblíž, v jejím domě, je někdo, o kom nevěděla celý život.
