Když Sofie přemlouvala manžela, aby koupil novou ledničku, myslela jen na to, že ta stará příliš hlučí a kazí potraviny. Ale Jonas, člověk praktický a trochu tvrdohlavý, jel na bazar a přivezl domů obrovský starý přístroj z dob socialismu.
Zpočátku se Sofie málem rozplakala – lednička vypadala jako relikvie, barva se olupovala, klika se kývala. Ale Jonas ji ujišťoval, že „ještě poslouží“. Zapojili ji. Fungovala. A chladila dokonce lépe než nová.
Uplynul týden a začaly se dít podivné věci. Každý večer, když rodina šla spát, v lednici něco hučelo a klepalo. Nejprve si mysleli, že je to kompresor. Ale ráno nacházeli uvnitř… zvláštní věci.
Nejdřív to byly staré noviny s datem z roku 1975. Potom černobílá fotografie neznámé rodiny. Třetí den v mrazáku ležel malý klíč obmotaný červenou stuhou.
Sofie byla vyděšená, ale Jonas mávl rukou: „To si z nás někdo dělá legraci!“ Ale čtvrtou noc lednička hučela tak silně, až se třásly zdi. Ráno na polici vedle mléka ležel lístek s nápisem:
„Otevřete dveře a všechno bude jasné.“
Podívali se na sebe. Dveře už přece byly otevřené. Ale když Jonas zatáhl za spodní zásuvku, lednička zaskřípěla a… otevřel se průchod. Úzká, tmavá chodba mizela hluboko ve zdi.
Vydali se dovnitř, třesoucí se strachem. Na konci chodby svítila žárovka, pod ní stál stůl a na něm všechno, co už dřív našli: noviny, fotografii, klíč.
A ještě jeden vzkaz.
„Vítejte doma.“
Od té doby lednička funguje dokonale, nikdy se nepokazila. Ale každé ráno se v ní objeví něco nového: hračka z minulosti, dopis od neznámého, nebo kniha, kterou nikdo nikdy nevydal.
Sofie občas říká:
„Možná je to zázrak. A možná jen žijeme v něčím příběhu.“
A nikdo neví, kdy skončí.
