John vždycky věřil, že jeho život je obyčejný a klidný.
Jeho žena Elizabeth byla ztělesněním spolehlivosti – účetní v místní firmě, tichá, pečlivá, nikdy nezvyšovala hlas, milovala pořádek a každou neděli pekla jeho oblíbený jablečný koláč. Sousedé říkali: „Tohle je skutečná rodina – žádná tajemství.“
Ale jednoho dne se všechno zhroutilo.
Večer John hledal v šatníku dokumenty. Náhodou za krabicí se zimními věcmi našel staré kožené pouzdro. Uvnitř byl pas. Druhý pas jeho ženy.
Na fotografii byla ona, jen mladší. Ale jméno jiné: Rachel Morgan. Datum narození sedělo, jinak to však byla úplně cizí žena.
John si nejdřív myslel, že jde o nějaký omyl nebo hloupý žert. Ale srdce mu nedalo pokoj. Druhý den zašel do knihovny a začal procházet archiv starých novin. V jednom vydání z před dvaceti let narazil na titulek:
„Velká loupež obrněného vozu. Dva zatčeni, třetí účastník zmizel.“
Články z té doby psaly o ženě, která beze stopy zmizela. Nazývali ji „Duch gangu“. A na rozmazané fotografii John uviděl tvář… až příliš podobnou tváři Elizabeth.
Od té chvíle se všechno změnilo. Začal si všímat věcí, které dřív přehlížel: staré jizvy na jejím rameni, náhlého strachu, když projížděla policejní auta, a jejího neuvěřitelného talentu počítat velké částky v hlavě během vteřiny.
Každou noc nespal a pozoroval ženu, jak pokojně spí vedle něj. Uvnitř něj rostl děsivý pocit – žije s člověkem, kterého vůbec nezná.
Týden uběhl jako v mlze. Mlčel, ale jeho pohled ho prozrazoval. Elizabeth cítila, že něco tuší.
A pak jednoho večera někdo zaklepal na dveře. Dva muži v tmavých oblecích ukázali odznaky.
— „FBI. Hledáme Rachel Morgan.“
Elizabeth vyšla do předsíně. Na okamžik se její tvář změnila: měkký úsměv zmizel a John poprvé spatřil v jejích očích chladný lesk — pohled té ženy z novinových výstřižků.
— „Moje jméno… je Rachel Morgan,“ řekla tiše a spustila ruce.
Agenti jí nasadili pouta. John stál ve dveřích, tiskl k hrudi starý pas a nedokázal uvěřit, že se to děje. Jeho žena — ta, která před dvaceti lety zmizela po slavné loupeži.
Elizabeth se otočila, než ji odvedli.
— „Promiň, Johne. Opravdu jsem tě milovala. Ale minulost si nás vždycky najde.“
Dveře se zavřely. V domě zavládlo ticho. John zůstal sám — s prázdnotou uvnitř a s pocitem, že dvacet let jeho života stálo na cizím tajemství.
