Od dětství měla Liza zvláštní náklonnost ke zvířatům.
Zatímco ostatní děti prosily rodiče o kotě nebo štěně, ona snila o hadovi. Zdálo se jí, že jsou tajuplní, moudří a vědí víc než lidé. Rodiče jen mávli rukou: „Jaký had? Zbláznila ses?“ Ale jednoho dne otec náhodou uviděl inzerát – známý prodával mladého hroznýše.
A Liza zvítězila. Do domu vstoupil mazlíček, kterého pojmenovala Sam.
Zpočátku byli rodiče zděšení. Obrovské terárium zabíralo půl pokoje a Sam rychle rostl. Ale Liza se o něj starala s takovou něhou, že mu nikdo nechtěl vzít její přátelství. Krmila ho, čistila sklo, mluvila s ním, jako by rozuměl.
Pak začalo to podivné: Liza začala brát hada do postele. Rodiče ji nejdřív kárali, ale pak to vzdali. Had byl tichý, klidný, dokonce „něžný“ — pokud se to o hadovi vůbec dá říct. Liza usínala přitisknutá k chladným šupinám a říkala spolužákům:
„Mám nejlepšího přítele, ten mě nikdy nezradí.“
Sousedé jen kroutili hlavami. „To není normální,“ šeptali. „Jednou to špatně dopadne…“ Ale Liza věřila, že mezi ní a Samem existuje zvláštní pouto.
Roky plynuly. Hroznýš vyrostl do více než dvou metrů. Občas se rodiče v noci probudili a nahlédli do jejího pokoje. Vždy stejný obraz: dívka spí, had natažený vedle ní – hlava u její tváře, ocas u nohou. Vypadalo to, jako by měřil její délku.
„Je to děsivé,“ šeptl otec.
„Ale on ji má rád,“ odpověděla matka.
Liza se smála:
„Je pořád se mnou, chrání mě.“
Jednoho dne si všimli, že had přestal jíst. Dřív hltal kuřata nebo králíky, teď týdny odmítal potravu. Liza se trápila – hladila ho, šeptala mu, prosila ho, aby jedl. Ale Sam jen tiše ležel natažený vedle ní, nehybný, jako by na něco čekal.
Rodiče se vyděsili a odvedli ho k veterináři. Lékař hada prohlédl, vyptával se: kde spí, co jí, jak se chová. A pak mu ztuhl obličej.
„Poslouchejte,“ řekl vážně, „musíte okamžitě dceru od toho hada oddělit.“
„Ale on jí nikdy neublížil!“ bránila se matka. „Je jako domácí mazlíček!“
Veterinář si povzdechl:
„Právě to je to znepokojující. Had přestal jíst, protože se připravuje. Lehá si vedle ní, aby si změřil délku, a drží hlad, aby měl místo. Připravuje se ji spolknout.“
Matka zbledla. Otec nevěřil:
„To musí být vtip.“
„Žádný vtip,“ odpověděl chladně lékař. „Viděl jsem to už několikrát. Je to instinkt. Hrajete si s ohněm.“
Doma rodiče poprvé zakázali Lize spát se Samem. Dívka křičela, že lžou, že její přítel by jí nikdy neublížil. Plakala, prosila, v noci se snažila dostat k teráriu.
Ale strach rodičů byl silnější. Terárium přenesli do garáže a hledali, kam hada dát.
Liza se uzavřela do sebe. Ve škole si o ní šeptali: „To je ta holka, kterou chtěl had sníst…“ Cítila se zrazena, jako by jí vzali jediného přítele.
V noci se jí však zdávaly sny. Ležela vedle Sama, on jí hleděl do očí. Nebylo v tom strachu — jen zvláštní teplo a spojení, které se nedá přerušit.
Sousedé o tom mluvili ještě dlouho. Někteří říkali, že rodiče udělali správně a zachránili ji. Jiní – že je to nesmysl, že by jí nikdy neublížil.
Liza dospěla. Už žádné hady nechovala. Ale kdykoli v zoo uviděla hroznýše, v srdci cítila známou směs strachu a stesku.
A jen ona sama věděla, že hluboko uvnitř jí chybí ty noci, kdy vedle ní tiše dýchalo stvoření, kterému důvěřovala víc než lidem.
