Rodina Müllerových si koupila papouška jen pro zábavu. Krásný zelený žako si rychle zvykl v domě a už po pár týdnech vesele opakoval: „Ahoj!“, „Dej semínko!“, „Hodný kluk!“. Děti se smály a rodiče měli radost — pták vnesl do jejich života živost.
Ale jednoho večera papoušek vyslovil větu, ze které všem přeběhl mráz po zádech:
— „Schoval jsem se ve zdi.“
Všichni se na sebe podívali. Nikdo z rodiny nic takového nikdy neřekl.
Druhý den papoušek pokračoval. Nejprve: „Neotvírej dveře.“ Potom: „Oni jdou.“
— Ty jsi ho to učil? — zeptala se přísně Klára manžela.
— Ne, a on si přece neumí nic vymýšlet! — pokrčil rameny.
Ale pták opakoval stále častěji. Někdy i uprostřed noci. V temnotě chodby se ozýval jeho skřípavý hlas:
— „Pomoz mi…“
Rodina se rozhodla prověřit záznamy předchozího majitele. Ukázalo se, že papoušek patřil staršímu sběrateli, který zemřel před několika lety.
Sousedka, když to uslyšela, zbledla:
— Říká se, že mu zmizel synovec. Chlapec se ztratil právě v tom domě. Nikdy ho nenašli.
Od té doby žil papoušek u starého muže… a mohl opakovat to, co tehdy slyšel.
Třetí týden papoušek zakřičel obzvlášť hlasitě:
— „Jsem ve sklepě! Jsem tady!“
Müllerovi se odhodlali. Sestoupili dolů, odtáhli staré bedny a objevili… malý dřevěný poklop. Uvnitř byla prázdnota a prach, ale na stěně bylo uhlem načmáráno: „Věděl jsem, že mě někdo uslyší.“
Když se vrátili nahoru, papoušek mlčel. Jen se na ně díval chytrýma očima a tiše zašeptal:
— „Děkuju.“
Od té doby už nevyslovil ani jednu novou větu.
