Ve starém domě život plynul obvyklým způsobem: výtah se zasekával, žárovky na chodbě blikaly, sousedé se hádali kvůli odpadu a opravám. Nikdo se už ničemu nedivil. Ale jednoho rána se u dveří bytů začali objevovat plyšoví medvídci. Malí, měkcí, s mašličkami na krku — vypadali jako nevinný dárek.
První si jich všimly děti. Když zvedly hračku, našly uvnitř čokoládu. Radosti nebylo konce: smály se, běhaly po schodech a ukazovaly si navzájem překvapení. Dospělí jen kroutili hlavami a žertovali: „Vypadá to, že máme v domě dobrého ducha — opravdového Santu.“
Každým dnem medvídků přibývalo. Někdo měl u dveří jednoho, jiný dva. Lidé začali hádat, kdo je nechává. Někteří podezírali sousedku z horního patra, jiní si byli jisti, že jde o reklamní akci cukrárny. V každém případě se ale atmosféra v domě zlepšila: lidé se častěji usmívali, děti čekaly na „nové dárky“ a sousedé, kteří spolu roky nemluvili, si začali povídat.
Medvídci se stali malou tradicí. Někteří je začali sbírat a vystavovat na poličkách. Dokonce i nejmrzutější soused z pátého patra byl jednou viděn, jak drží hračku v ruce — a poprvé po letech se usmál. Nikdo nechtěl rozkrývat tajemství, protože přinášelo radost.
Jednoho dne však zvítězila zvědavost. Mladá žena náhodou rozpárala šev jednoho z medvídků — a místo sladkosti uvnitř našla pečlivě složený kus papíru. Nejprve si myslela, že jde o lístek nebo vzkaz od „dárce“. Ale když ho rozvinula, uviděla čísla, razítka a červený nápis „Konečné upozornění“. Byl to účet za komunální služby.
Zpráva se rozšířila rychlostí blesku. Sousedé začali kontrolovat své medvídky — a v každém našli stejné účty. V domě vypukl rozruch: někteří křičeli, že je to výsměch, jiní se smáli a další si šeptali o mystice — prý sám dům připomíná lidem jejich dluhy. Rozhodli se svolat schůzi, aby zjistili, co se děje.
Další den se obyvatelé sešli ve sklepě. Seděli v kruhu a drželi své medvídky jako důkaz. A tehdy se otevřely dveře a vešel domovník George. Když viděl desítky rozzlobených pohledů, rozpačitě přiznal:
„No co jsem měl dělat? Stejně si ty dopisy z poštovní schránky neberete. Tak jsem to udělal trochu kreativně. Do hračky se aspoň podíváte.“
V sále zavládlo ticho — a pak se všichni rozesmáli.
Jejich „tajemný Santa“ se ukázal být tím nejneobvyklejším výběrčím nájmů.
