Výška – čtyři tisíce metrů.
Vzduch voněl kovem a sluncem. Edward stál u otevřeného poklopu, prsty se zakously do pásu a srdce mu bilo rovnoměrně, ale příliš silně.
Instruktor zakřičel něco jako „připraven?“, ale vítr jeho slova přehlušil.
Přikývl.
A udělal krok.
Svět se převrátil. Hluk zmizel. Byl jen vzduch – hustý jako voda. Tvář pálila zima, uši zvonily.
Padal. Nejdřív rychle, pak jako by pomaleji. Slunce se stalo pruhem, země zelenou skvrnou, která se každou vteřinou zvětšovala.
Zatáhl za kroužek.
Jednou.
Dvakrát.
Nic.
Panika nepřišla hned. Jako by stála opodál a čekala.
Zatáhl znovu – marně. Popruh ho švihl po rameni.
Země se blížila, zvuk zesiloval, tělo se stalo těžkým a lehkým zároveň.
A najednou – ticho.
Všechno se zastavilo. Vzduch se stal hustým, průzračným.
Uvědomil si, že nedýchá, ale ani se nedusí.
Před očima měl světlo, teplé a rovnoměrné.
Paměť se mu vracela ne s křikem, ale s šepotem.
Ten skok – už ho viděl. Mnohokrát. Ve snu.
Pokaždé to bylo stejné: strach, vzduch, země. A pokaždé – stejná myšlenka: dokud padáš, jsi naživu.
Usmál se.
Ne z šílenství, ale z klidu.
Pád se najednou stal letem. Nebe ho přijalo jako svého.
A pak se probudil.
Pot na krku, studený polštář, přerývané, ale živé dýchání.
Ležel ve tmě a poslouchal, jak se jeho srdce vrací do rytmu.
Na nočním stolku ležel lístek na seskok, který si koupil včera.
Dlouze a klidně se na něj podíval.
A zašeptal, jako by odpovídal samotnému snu:
„Ještě není čas.“
