V malém dvoře starého panelového domu plynul život klidně a jednotvárně. Přes den si děti hrály u vchodu, babičky probíraly novinky na lavičce a sousedé spěchali za svými povinnostmi. Všechno bylo obyčejné — dokud se jednoho dne neobjevil on.
Černý kocour. Hubený, s pronikavýma žlutýma očima, které zářily ve tmě. Nepouštěl nikoho k sobě, ale ani neutíkal. Prostě se posadil u dveří vchodů a čekal.
Zpočátku si ho nikdo nevšímal, ale brzy si obyvatelé všimli znepokojivé pravidelnosti. Pokaždé, když se usadil u nějakých dveří, do jednoho či dvou dnů někdo z toho domu onemocněl. Nejprve to bylo nachlazení u dítěte. Pak srdeční příhoda u starší ženy. Později náhlá nemoc u muže středního věku.
Pověsti se šířily rychle. Někteří tvrdili, že kocour nosí smůlu. Jiní říkali, že naopak varuje. Lidé se začali jeho přítomnosti bát — a pokaždé, když si vybral nové dveře, v domě zavládlo napětí.
Jednoho večera si ale vybral dveře, u kterých ho nikdo nečekal. Posadil se před byt mladé ženy, o které se říkalo, že je zcela zdravá. Žila sama se svou malou dcerou a sousedé jí záviděli energii i veselou povahu.
Žena vyšla na chodbu a ztuhla, když spatřila černého kocoura u svých nohou. Sousedé, kteří vykukovali ze dveří, se na sebe tiše dívali, báli se promluvit. Kocour zvedl hlavu a zabodl do ní své žluté oči.
Druhý den nepřišla do práce. Telefon nebral nikdo. Když sousedé zaklepali, nikdo neotevřel. Zavolali záchranku a policii. Dveře byly otevřeny násilím. Ženu našli na podlaze v předsíni — její srdce se v noci zastavilo.
A kocour zmizel. Nikdo ho už nikdy neviděl.
Ale lidé z domu dodnes tvrdí, že někdy za soumraku je na schodišti slyšet tiché kroky a kočičí dech.
A každý se bojí, že jednoho dne si znovu vybere právě jejich dveře.
