V malém městečku plynul život pomalu a jednotvárně. Všichni se znali a každá novinka se probírala celé týdny. Jednoho dne si však obyvatelé všimli podivné scény – u staré, dávno opuštěné studny se objevila fena.
Zpočátku tomu nikdo nevěnoval pozornost. Ale s každým dnem bylo jasnější, že nejde o náhodu. Velká ovčanda se od studny nevzdálila ani ve dne, ani v noci. Vyla dlouze a žalostně, až i ti nejchladnější lidé měli husí kůži. V jejím pohledu nebyla agrese – jen zoufalství a úzkost.
Lidé začali špitat. Někteří si mysleli, že ve studni uvízlo kotě nebo jiné zvíře. Jiní tvrdili, že fena ztratila štěňata a cítí je tam. A starousedlíci připomínali dávné pověsti – kdysi prý ta studna byla „nečisté místo“, a proto ji před desítkami let uzavřeli.
Ale čím víc fena vyla, tím těžší bylo zůstat lhostejný. Brzy si jí všimly děti a řekly to rodičům. Večer se u studny sešlo několik mužů. Lucerny v rukách se třásly, i když nikdo nepřiznal, že má strach. Fena pobíhala kolem, dívala se střídavě na lidi a do černé hloubky, jako by prosila: „Podívejte se!“
Jeden z mužů se odhodlal a naklonil se, aby posvítil dovnitř. Vlhlé stěny se ztrácely dolů, kde se odrážel slabý záblesk světla. Zdálo se, že se tam něco hýbe. Všichni ztuhli a poslouchali. A pak — tichý, sotva slyšitelný zvuk. Nebyl to šelest ani sten. Byl to hlas. Lidský.
Sousedé zavolali záchranáře. Ti dorazili v noci a začali se spouštět dolů. Když světlo lamp dopadlo na dno, bylo jasné: mezi troskami a bahnem ležel člověk. Mladý muž, sotva při vědomí, celý od bláta a škrábanců. Jeho hlas byl tak slabý, že mu nikdo nerozuměl. Ale fena vyla tak hlasitě a dlouze, že všichni hned pochopili — je to její pán.
Ukázalo se, že se mladík propadl před několika dny, když se chtěl ukrýt před deštěm u staré studny. Uklouzl a nemohl ven. Nikdo by se to nikdy nedozvěděl, kdyby jeho věrná fena nezůstala poblíž. Celé dny vyla, dokud nepřivolala pomoc.
Když ho vytáhli na povrch, otevřel oči a první, co udělal, bylo, že natáhl ruku ke své fence. Přitiskla se k němu a mnohým přihlížejícím se do očí nahrnuly slzy.
Příběh se rozšířil po celém městě. Studnu nakonec zasypali a ovčandu pojmenovali „strážkyní života“. Od té doby se u toho místa lidé často zastavují — a pokaždé si připomenou, že právě věrnost a oddanost zvířete dokázala zachránit lidský život.
