Večer v rozsáhlém bytovém komplexu náhle vypadl proud. Světla v chodbištích zhasla, výtahy se zastavily a lidé s křikem vybíhali na schodiště. O několik minut později dorazili záchranáři — v jednom z výtahů prý uvízli lidé.
Tým dorazil rychle: baterky, nástroje, těžké rukavice. Vchod byl uzavřen. Zespodu se ozývaly hlasy — někdo tloukl, někdo volal o pomoc. Sousedé se shromáždili u šachty a napjatě naslouchali. „Tam jsou děti! Určitě někdo pláče!“ — křičela žena.
Kovové dveře byly zablokované. Záchranáři pracovali sehraně: jeden svítil, druhý zasouval páčidlo, třetí připravoval jištění. Konečně se podařilo dveře trochu pootevřít — zevnitř se vyvalil chlad a podivný pach, něco mezi vlhkem a zápachem sklepa. Hlasy ztichly.
Jeden ze záchranářů zavolal:
— „Hej! Přišli jsme vám pomoct!“
Odpovědí bylo ticho. Jen slabé škrábání. Dveře otevřeli víc a v paprsku světla se objevila tmavá silueta. Všichni ztuhli.
Z výtahu na ně nehleděli lidé. V rohu kabiny, shrbení do klubíčka, seděli… štěňata. Šest drobných chomáčků srsti, pokrytých pavučinami a prachovým popelem. Třásla se a tiše kňučela — ale žila.
Dav zalapal po dechu. Žena, která přísahala, že slyšela dětský pláč, si se slzami zakryla tvář — nespletla se, jen to nebyly děti, ale psí miminka.
Jenže zůstal hlavní otazník: jak se tam dostala? Výtah stál mezi patry, dveře byly zamčené zevnitř a v domě o štěňatech nikdo nevěděl.
Záchranáři je vynesli ven zabalené v dekách. Jakmile ucítila světlo a teplo, štěňata se začala natahovat k lidem, jako by chápala, že je našli v poslední chvíli.
O pár dní později se všechno vysvětlilo: jedna žena z horního patra tajně chovala fenu, která porodila v komůrce. Když se bála, že si sousedé budou stěžovat, rozhodla se štěňata „na chvíli“ schovat do výtahové kabiny — jenže po výpadku proudu zůstala uvězněná.
Příběh obletěl celé sídliště. Lidé se hádali — jedni ženu odsuzovali, druzí se radovali, že štěňata přežila. Ale všichni se shodli v jednom: záchranáři, kteří šli osvobodit „uvězněné lidi“, nakonec zachránili celou malou smečku — a to bylo neméně důležité.
Od té doby je u vchodu vídali často: štěňata běhala po dvoře a sousedé s úsměvem říkali — „náš dům teď hlídá jednotka výtahových psů.“
