Stalo se to časně ráno v tichém městečku, kde dny plynuly klidně a jednotvárně. Lidé si zvykli na rutinu: někdo šel do obchodu pro chleba, jiný venčil psa, další spěchal na autobus. Ale ten den se všechno změnilo.
Nejdřív se země lehce zachvěla, jako by projel náklaďák. Potom se ozval hluboký, rytmický dunivý zvuk. A pak na sluncem zalitou ulici vyšel skutečný slon. Obrovský, majestátní, s těžkým, ale jistým krokem kráčel, jako by přesně věděl, kam jde. Lidé ztuhli. Nikdo nechápal, odkud se vzal — žádný cirkus ani zoologická zahrada v okolí nebyly. V některých očích byl strach, v jiných zvědavost, ale nikdo se neodvážil přiblížit.
Slon došel až ke starému domu na okraji města a náhle se zastavil. Otočil hlavu ke schodům — a tam sedělo maličké pruhované kotě. Hubené, sotva se drželo na nožkách, žalostně mňouklo. A tehdy se stalo něco neuvěřitelného.
Obr poklekl, natáhl chobot — a kotě, jako by to čekalo, skočilo přímo na něj. Diváci zalapali po dechu. Ale strach rychle vystřídal úžas: slon začal kotě jemně houpat, jako na houpačce. To se drželo tlapkami a hlasitě přadlo. Za chvíli ho slon zlehka vyhodil do vzduchu a zase chytil. Vypadalo to, jako by tenhle kousek trénovali roky.
Od toho dne se jejich setkání stala pravidlem. Každý večer ve stejnou dobu se slon objevil na kraji města a kotě k němu běželo. Hráli si spolu na dvoře: kotě lezlo na sloní hřbet a sedělo tam, s ocasem pyšně vztyčeným, jako kapitán na palubě obrovské lodi. Slon kráčel pomalu a opatrně, aby mu neublížil. Občas šli k řece: slon ho kropil vodou z chobotu a kotě, skákající kolem, se snažilo kapky chytit.
Lidé přicházeli z celého města, aby to viděli. Děti pištěly nadšením, dospělí natáčeli videa, staří lidé kroutili hlavami a šeptali: „Něco takového jsme ještě neviděli.“ Ale hluboko uvnitř všichni cítili, že za tím přátelstvím se skrývá něco víc.
A skutečně — čím déle to trvalo, tím víc si všímali zvláštností. Slon se vždy objevoval přesně v sedm večer, jako podle plánu. Odcházel tou samou cestou, mizel v oranžovém světle západu. Někdy se jeho kůže leskla, jako by měla kovový nádech, a na krku měl široký kožený obojek, skoro jako cirkusový.
Jednoho večera se lidé opět shromáždili u starého domu. Slon a kotě si hráli jako obvykle. Ale náhle se obr zastavil. Jeho oči, velké a smutné, se upřely na malého přítele. Opatrně sundal obojek a položil ho vedle kotěte. Lidé viděli, že na kovové destičce je vyryto jediné slovo — „PŘÍTEL“.
Pak se slon otočil a odešel. Tentokrát — navždy. Kotě dlouho sedělo u obojku, tiše mňoukalo, a nakonec si lehlo vedle něj, jako by ho chtělo hlídat.
Obyvatelé se dlouho přeli. Někteří tvrdili, že to byl uprchlý cirkusový umělec, který našel útěchu v přátelství se zvířetem. Jiní říkali, že je mezi nimi nějaké tajemství, které chápali jen oni dva. Ale většinu lidí znepokojovalo něco jiného: v noci, když někdo procházel kolem starého domu, zdálo se mu, že z temnoty se ozývá těžký, dunivý krok — a tiché kočičí zamňoukání.
