Mělo to být obyčejné ráno. Přeplněný autobus jel po své trase v dopravní špičce: školáci si povídali na zadních sedadlech, úředníci listovali v telefonech, starší lidé probírali počasí. Všechno bylo známé a předvídatelné.
Ale v jednom okamžiku se klidná cesta proměnila v noční můru. Autobus nečekaně začal nabírat rychlost. Cestující si nejdřív mysleli, že řidič spěchá, ale když se autobus začal nebezpečně kývat mezi pruhy, všichni si všimli — něco je špatně.
Za volantem řidič seděl nehybně, ruce mu bezvládně visely, hlava se mu skláněla na hruď. Žena, která seděla nejblíže, vykřikla: „On ztrácí vědomí!“ V salonu zavládl zmatek a zoufalství. Autobus se řítil k rušné křižovatce a vpředu už byla vidět auta.
V tu chvíli vyskočil mladý muž sedící ve třetí řadě. Prodrál se mezi zmatenými pasažéry, přeskočil zábradlí a doslova na poslední chvíli popadl volant. Autobus se prudce zhoupnul, lidé křičeli, několik jich spadlo na zem.
Muž ze všech sil srovnal vozidlo, ohlédl se a vykřikl: „Držte se!“ Natáhl se k brzdovému pedálu a stiskl ho, co nejvíc mohl. Kola zaskřípala, autobus se smýkl, ale podařilo se mu brzdu úplně sešlápnout. Vozidlo ujelo ještě pár metrů a nakonec zastavilo u krajnice — zázrakem bez nárazu do sloupu či zaparkovaných aut.
V autobusu nastalo ticho. Někdo vzlykal, jiný si držel srdce, děti se tiskly k učitelkám. Všichni pochopili: ještě pár sekund — a mohla se stát tragédie.
Řidiče položili na sedadlo a zavolali sanitku. Lékaři později potvrdili: muž zkolaboval přímo za volantem. Kdyby nebylo rychlé reakce jednoho pasažéra, desítky lidí mohly zemřít.
Ten, kdo autobus zastavil, zůstal pro mnohé jen „hrdinou v obyčejném oblečení“. Ale ten den všichni v autobuse pochopili: někdy jediná odvaha opravdu dokáže zachránit životy.
