Když začínal projekt pozorování havranů, vědci neočekávali žádné senzace. Všichni věděli, že jsou to chytré ptáky – kradou lesklé věci, napodobují lidské hlasy, dokážou řešit jednoduché úkoly. Každý den vypadal stejně: ptáci létali, sháněli potravu, hádali se o území.
Jenže jednoho dne si výzkumníci všimli zvláštnosti. Při přímém pozorování se havrani chovali až příliš „správně“. Byli opatrní, vážní, bez emocí – jako by chápali, že je někdo sleduje, a schválně něco tajili.
Tehdy vědci nainstalovali skryté kamery. A právě tyto záznamy se staly opravdovou senzací. Na záběrech havrani dělali něco, co nikdo nečekal: házeli kameny do vzduchu a znovu je chytali. Někdy několikrát po sobě. Vypadalo to jako skutečné žonglování.
Na jednom videu pták seděl na větvi, zvedl malý kamínek, vyhodil ho nahoru a chytil. A znovu. Jiný havran zase podhazoval kámen a zachytával ho pařátem, jako by zkoušel nový trik. Občas se shromažďovali ve skupinách a zdálo se, že soutěží, kdo udrží kámen déle ve vzduchu.
Vědci byli ohromeni. Ve zvířecí říši má každé chování nějaký praktický účel – získání potravy, obranu, hledání partnera. Ale tohle „žonglování“ nemělo žádný zřejmý smysl. Byla to čistá hra. A co bylo nejpodivnější – havrani to dělali jen tehdy, když si byli jistí, že poblíž nejsou lidé.
„Mysleli jsme si, že jsou jen chytří,“ přiznal jeden z badatelů. „Ale ukázalo se, že mají svůj tajný život – vlastní způsob zábavy. Jako by nechtěli, abychom o tom věděli.“
Tento fenomén vyvolal mezi vědci debatu. Někteří tvrdí, že jde o důkaz vysoce vyvinuté inteligence a potřeby sebevyjádření. Jiní se domnívají, že takto ptáci trénují koordinaci a pohybové dovednosti, které se jim mohou hodit v reálném životě.
Jedno je však jisté: havrani jsou ještě záhadnější, než jsme si mysleli. A teď, pokaždé když někdo uvidí havrana sedět na větvi, napadne ho — co asi dělá, když si myslí, že ho nikdo nevidí?
