Ten den měl být nejšťastnějším v jejím životě. Bílé krajkové šaty, dlouhý závoj, zlaté prsteny, sál vyzdobený růžemi a liliemi. Všechno vypadalo dokonale, jako ve filmu. Hosté se smáli, fotili, zvedali sklenice a čekali na chvíli, kdy si nevěsta a ženich konečně vymění sliby.
Ženich stál u oltáře, trochu nervózní, ale zářící. Ruce měl za zády a oči nespouštěl z nevěsty. Vypadala úchvatně: každý její krok po koberci působil jako zpomalený záběr z romantického filmu. Zdálo se, že nic nemůže zničit tohle štěstí.
Ale právě v tom okamžiku, kdy moderátor zvedl ruku, aby zahájil obřad, se dveře sálu s rachotem rozlétly. Dovnitř vstoupil muž v tmavém obleku. Jeho tvář byla napjatá a pohled pevný a rozhodný. Ušel pár kroků a hlasitě řekl:
— Stát. Tahle svatba se nemůže uskutečnit. Ona je už mojí ženou!
V sále zavládlo hrobové ticho. Hosté zůstali nehybní, jako by se čas zastavil. Někdo upustil sklenici a zvuk tříštícího se skla se rozlehl prostorem. Několik lidí se nervózně zasmálo, mysleli si, že jde o žert. Ale cizinec se neusmíval.
Z vnitřní kapsy saka vytáhl obálku, vyndal z ní papíry a podal je moderátorovi. Všichni oněměle sledovali, jak čte: byl to oddací list vydaný před pouhými dvěma měsíci. A v kolonce „manželka“ stálo jméno nevěsty, která teď stála v bílých šatech.
Sálem se rozlehl šum. Lidé se po sobě dívali, někdo už vytáhl telefon a začal natáčet. Atmosféra se během vteřiny změnila z radostné na napjatou.
Ženich u oltáře zbledl. Čelist se mu třásla vzteky, udělal krok vpřed a zakřičel:
— Co to má znamenat?! To není pravda!
Moderátor vzhlédl od dokumentu a tiše řekl:
— Ten doklad je pravý.
Nevěsta se sesunula na kolena a zakryla si tvář rukama. Ramena se jí třásla pláčem. Pokoušela se něco říct, ale slova jí uvázla v hrdle. Nakonec, mezi vzlyky, pronesla:
— Chtěla jsem všechno říct… ale nedokázala jsem… bála jsem se, že vás oba ztratím.
Šum sílil, hosté si mezi sebou šeptali. Některé ženy si zakrývaly ústa, muži kroutili hlavami. Děti se tiskly k rodičům a telefony dál natáčely každý okamžik.
Cizinec udělal krok vpřed. Jeho hlas se třásl, ale zněl pevně:
— Jsme oddáni. Přísahala jsi, že budeš se mnou. Proč jsi souhlasila s touto svatbou? Proč?!
Ženich v záchvatu vzteku odstrčil židli a vykřikl:
— To je zrada! Zničila jsi všechno!
Vzduch v sále ztěžkl, jako by nikdo nedokázal dýchat. Všichni čekali jediné — co odpoví nevěsta.
Pomalu se zvedla z podlahy. Po tváři jí stékaly slzy, ale v očích se objevil klid a rozhodnost. Podívala se nejdřív na jednoho muže, pak na druhého. V sále zavládlo absolutní ticho, i hudebníci přestali hrát.
— Provinila jsem se vůči vám oběma, — řekla třesoucím se hlasem. — Snažila jsem se utéct před minulostí, ale nakonec jsem oklamala vás i sebe.
Sundala závoj, opatrně ho složila do rukou a položila na židli. Její hlas zesílil:
— Už nechci dál žít ve lži. Volím… nikoho.
Sál zalapal po dechu. Ženich u oltáře zbledl a zakryl si obličej. Cizinec s dokumenty sklopil zrak k podlaze. Hosté byli v šoku — nikdo nečekal taková slova.
Pokračovala:
— Nejdřív musím pochopit sebe. Potřebuji čas, abych zjistila, kdo jsem a co opravdu chci. Odpusťte mi.
Po těchto slovech se otočila a pomalu vykročila ke dveřím. Její šaty klouzaly po koberci, okvětní lístky růží se zachytávaly o lem, ale ona šla dál, bez ohlédnutí. Dveře se za ní zavřely a v sále nastalo ticho.
Svatba byla zničena. Ale začal nový příběh — příběh ženy, která se poprvé odvážila zvolit sebe místo cizích očekávání.
