Ráno bylo šedivé a napjaté. Autobus byl jako obvykle přeplněný: lidé spěchali do práce, někdo se držel madel, jiní se rozčilovali kvůli stísněnému prostoru a strkání. Vzduch byl těžký, okna zamlžená.
Marina si sedla k oknu a snažila se odpoutat hudbou ve sluchátkách. Ale brzy napětí přerušil hlasitý výkřik.
— Mladý muži, uvolněte místo! — rozhořčila se starší žena, která stála u dveří a těžce dýchala.
Všechny pohledy se obrátily k muži kolem čtyřicítky, který seděl s výrazem naprosté lhostejnosti. Dělal, že neslyší, a díval se do telefonu.
— Říkám, uvolněte! — zopakovala žena, její hlas se třásl rozhořčením.
Muž konečně zvedl hlavu:
— Taky jsem unavený! Mám právo sedět.
V autobusu to zašumělo. Někdo se postavil na stranu ženy:
— Žádná slušnost!
— Za nás by se to nestalo!
Jiní bránili muže:
— Nechte ho být! Možná má zdravotní problémy.
— Nikdo nic nemusí!
A tak se autobus rozdělil na dva tábory. Slova létala sem a tam. Mladá žena v kostýmu zasáhla:
— Vždyť vidíte, že se jí těžko stojí. Co vás stojí vstát?
Muž vybuchl:
— Vám to vadí víc než jí? Dělejte si svoje!
Napětí rostlo. Někdo vytáhl telefon, připravený natáčet hádku. Řidič nervózně sledoval dění ve zpětném zrcátku. Zdálo se, že každou chvíli dojde k potyčce.
A pak se ozval tichý, ale zřetelný hlas:
— Tati… vždyť jsi říkal, že babičkám se má pouštět sednout… Proč teď nevstaneš?
V autobusu nastalo hrobové ticho.
Muž ztuhl. Jeho syn, hubený kluk asi sedmiletý s velkým školním batohem, se na něj díval široce otevřenýma očima. Dětská věta zazněla hlasitěji než všechny křiky.
Muž rychle odvrátil pohled, jeho tvář zrudla. Vstal a beze slova uvolnil místo staré paní. Chlapec spokojeně stiskl jeho ruku.
Autobus se znovu rozjel a lidé jeli mlčky. Ale to ticho už bylo jiné. Někdo se potají usmíval, jiný sklopil oči. Všichni cítili, že se právě stalo něco důležitého.
