Chlapec stál u školní brány a zapínal si starou bundu s křivým zipem. Látka byla dávno ošoupaná, límec posetý žmolky a jezdec visel na niti. Ale ráno bylo jasné — slunce se třpytilo na jinovatce — a on se usmíval, jako by nic neviděl.
Dvůr se plnil křikem, bouchaly dveře, ve vzduchu voněl chléb ze školní jídelny. Kolem něj probíhali spolužáci, smáli se, pošťuchovali, házeli krátké, pichlavé pohledy. Někdo pošeptal: „Podívejte, zas má tu starou bundu.“ Dělal, že to neslyší, ale ruce se mu samy sevřely v kapsách.
Ve třídě to pokračovalo. Někdo si demonstrativně sedl vedle něj a odvrátil se. Učitelka dělala, že si ničeho nevšimla — i v tom byla zvláštní bolest. Celý den přemýšlel, jak má říct mamince, že potřebuje novou bundu, a věděl, že ta už sotva zaplatí účty.
Večer šel domů, s nosem schovaným v límci. Sníh padal tiše, skoro laskavě, a vtom uviděl — mezi garážemi něco hořelo. Rozběhl se tam. Na zemi, mezi odpadky, doutnala krabice, a uvnitř — kotě, téměř bez života.
Svlékl bundu, zabalil ho do ní a přitiskl k hrudi. Látka se začala pálit, pach kouře se mísil s mrazem. Běžel domů, bez dechu, necítil chlad ani bolest. Celou noc s maminkou kapali kotěti mléko z kapátka, dokud nezačalo pravidelně dýchat.
Ráno přišel do školy jen v košili a starém svetru. Nikdo se už nesmál. Učitelka ukázala všem novinový článek: „Školák zachránil kotě z požáru, obětoval svou bundu.“
Stál v rohu, celý rudý, a jen se usmíval — ne z pýchy, ale protože kotě teď spalo doma, schoulené na parapetu. Bunda shořela, ale on získal něco, co se nedá koupit za žádné peníze.
A když večer procházel tím samým dvorem, slunce se znovu odráželo v oknech — stejně jako včera.
Ale tentokrát to bylo jiné světlo.
Měkké, zlaté, živé.
