Chlapec dlouho stál u stánku s chlebem na ulici. Žhavé slunce viselo nad trhem, vzduch byl naplněný vůní čerstvě upečených bochníků, a z toho se mu ještě víc svíral žaludek. Věděl, že doma na něj čekají bratři a sestra. Včera šli spát hladoví a pokud se vrátí s prázdnýma rukama, znovu uslyší jejich pláč.
Bojoval sám se sebou, kousal si rty, snažil se odehnat tu myšlenku. Ale hlad byl silnější než strach. V jednom okamžiku natáhl ruku a popadl chléb z pultu.
Prodavačka vykřikla:
— Zloděj! Chyťte ho!
Dav se otočil. Někdo se zasmál, jiný zakroutil hlavou. Chlapec se rozběhl, tiskl chléb k hrudi, běžel tak, jako by na tom závisel jeho život. Ale na rohu se srazil s ženou, upadl a chléb se skutálel po dlažbě.
Dav je obklopil. Prodavačka už běžela k němu, křičela, že chce chléb zpět a že zavolá policii. Lidé se hádali — někteří říkali, že by měl být potrestán, jiní tiše litovali toho chlapce.
Žena zvedla chléb. Podívala se na chlapce — v jejích očích nebyl hněv. Byla v nich zvláštní směs smutku a tepla.
— Proč jsi to udělal? — zeptala se.
— Doma nemáme co jíst… mám bratry… — vzlykal chlapec.
Dav začal hučet ještě hlasitěji, ale žena se náhle postavila mezi něj a prodavačku. Její hlas byl pevný:
— Nikdo se ho nedotkne. Já ten chléb zaplatím.
Prodavačka znejistěla, ale peníze si vzala. Žena vrátila chlapci chléb — a on nechápal. Proč?
Naklonila se k němu a tiše řekla, aby to slyšel jen on:
— Znala jsem tvoji matku. Byly jsme sousedky. Pomáhala mi, i když sama nic neměla. A já jsem si slíbila, že když někdy uvidím její děti v nouzi — neodvrátím se.
Chlapec ztuhl. Po tváři mu tekly slzy. Poprvé po dlouhé době cítil, že není sám, že je někdo, kdo stojí na jeho straně.
Dav ustoupil. Lidé se už nedívali s odsouzením, ale s respektem. Někdo dokonce tiše řekl: „Tohle je skutečný čin…“
Žena mu položila ruku na rameno.
— Běž domů a pomoz svým. Ale pamatuj — krást se nesmí. Když bude zle, přijď ke mně. Pomůžu ti.
Chlapec přikývl. Pevně sevřel chléb v náručí a odešel. Dav ho sledoval a tentokrát ho nikdo neodsoudil.
