Anna ten den nečekala nic zvláštního. Na prahu ležela obyčejná kartonová krabice — bez nálepek, bez jména odesílatele, dokonce i bez zpáteční adresy. Jen její adresa, pečlivě napsaná rukou.
Myslela si, že jde o omyl, ale zvědavost zvítězila. Krabice byla lehká, zalepená starou, zežloutlou páskou. Když ji Anna otevřela, uvnitř ležel starý plyšový králíček — vybledlý, s trochu natrženým uchem a známou vůní.
Zatajil se jí dech.
Byl to její králíček. Ten samý, se kterým se v dětství nikdy nerozloučila. Ten, který se ztratil před dvaceti lety, když se museli s rodiči narychlo přestěhovat po požáru. Tehdy plakala celé týdny a matka jí říkala, že hračka shořela.
Ale teď ležel před ní. Čistý, jako by byl právě vypraný.
Anna vzala hračku do rukou — a uvnitř se něco zašustilo. Ve švu byla pečlivě udělaná nová nit, jiná než dřív. Opatrně ji rozstřihla nůžkami a vytáhla malý složený kousek papíru.
Na něm stálo:
„Schoval jsem ho pro tebe. Ty jsi zapomněla, ale já — ne.“
Bez podpisu. Bez data.
Anně se roztřásly ruce. Zavolala rodičům, ale ti tvrdili, že nic neposílali. „To bude asi nějaký žert od sousedů,“ řekl otec. Ale v její paměti nebyl nikdo, kdo by o tom králíčkovi věděl.
V noci Anna nemohla usnout. Položila hračku na noční stolek a několikrát se probudila — měla pocit, že králíček má hlavu otočenou jiným směrem.
Ráno se rozhodla zkontrolovat záznam z domovního zvonku. Nahrávka byla krátká: někdo nechal balíček a odešel. Osoba měla kapuci, obličej nebyl vidět. Ale to nejpodivnější — záznam neměl časové razítko. Systém prostě nezaznamenal okamžik doručení.
Od té doby Anna uchovává hračku v zásuvce, zamčené na klíč. Někdy má pocit, že v noci z ní slyší jemné šustění — jako by se uvnitř něco hýbalo.
Není si jistá, kdo balíček poslal — člověk z minulosti, nebo někdo, kdo si stále pamatuje na malou dívku, která kdysi ztratila svého králíčka.
