Dívka jménem Liza vždycky milovala zvířata. Dokázala celé hodiny krmit ptáky, mluvit se psy na dvoře a snila o tom, že se stane veterinářkou. Toho podzimního večera, když začalo pršet, si všimla u vchodu malého chomáčku srsti, který se třásl pod lavičkou.
Bylo to kotě. Malé, šedé, s obrovskýma očima. Mňoukalo tak žalostně, že Lizině srdce to nevydrželo. Zabalila ho do svého šálu a odnesla domů.
Máma nejdřív protestovala: „Lizo, nemůžeš nosit domů všechna zvířata!“, ale když se podívala na ten třesoucí se chomáček, vzdala to. Kotěti připravily krabici, daly mu mléko a postavily k němu ohřívač. Brzy usnulo, stočené do klubíčka.
Ale už následující ráno bylo všechno zvláštní.
Kotě nemňoukalo. Vydávalo zvuky podobné šepotu. A v noci se Liza probudila s pocitem, že někdo stojí u její postele. Rozsvítila světlo — a uviděla, jak kotě sedí na židli a dívá se přímo na ni. Jeho oči zářily ve tmě — a bylo v nich něco lidského.
Další den si máma všimla, že zvíře roste příliš rychle. Za jediný den bylo téměř dvakrát větší. Srst ztmavla a na krku se objevily zvláštní značky, připomínající vzory.
Když rodina zavolala veterináře, ten zvířátko prohlédl a zbledl. „Tohle není kotě,“ řekl tiše. „Alespoň ne takové, jaké jsem kdy viděl. Jeho zorničky nejsou kočičí. Jsou svislé, ale mění se se světlem. To se stává jen u predátorů…“
V noci se Liza znovu probudila — ale krabice byla prázdná. Okno otevřené. A na parapetu — škrábance.
Další den začali v okolí nacházet zvláštní stopy. Malé, ale hluboké, jako by je zanechalo něco lehkého a velmi rychlého.
Uběhlo několik týdnů. Kotě se už nikdy nevrátilo. Ale někdy, hlavně za deštivých večerů, je u jejich okna slyšet jemné šustění. Liza je přesvědčená, že tam stále chodí. Jen teď už ví — nebylo to kotě. A možná se vrátilo z nějakého důvodu.
