Když byla Liza malá, měla věrného psa jménem Baron. Obrovský černý voříšek s laskavýma očima a lesklou srstí. Hlídal dvůr, doprovázel dívku do školy a první ji vítal po vyučování. Ale jednoho dne Baron zmizel. Odešel za branku a už se nevrátil. Rodina ho hledala celé týdny: inzeráty, telefonáty do útulků, obchůzky po okolních ulicích. Všechno marné.
Roky plynuly. Liza dospěla, odjela studovat do jiného města, začala žít svůj vlastní život. Někdy, když se vracela do rodičovského domu, vzpomněla si na Barona — s lehkým smutkem a něhou. Ale časem se jí začalo zdát, že to všechno byl skoro sen. Pes, její dětství, ta prostá radost — jako by to byl jiný svět.
Jednoho rána, když se o víkendu vrátila k rodičům, zaslechla podivný šramot u kůlny. Nejprve si pomyslela: kočky nebo ježci. Ale když vyšla na dvůr, její srdce se zastavilo. U plotu seděl pes. Starý, hubený, s prošedivělou tlamou a jizvou na tlapě. Ale v jeho očích bylo něco povědomého.
Podíval se přímo na ni a tiše zakňučel. Liza přistoupila blíž — a Baron udělal pohyb, který si pamatovala ještě z dětství: trochu sklonil hlavu a ťukl čumákem do jejího kolena. Tak vždycky prosil o pohlazení. Dívka ztuhla, neschopná uvěřit vlastním očím.
Ale nejpodivnější bylo něco jiného. Baron nepřišel sám. Vedle něj stál štěně — stejně černé, jen malé a legrační. Štěně se zjevně drželo starého psa, jako by to byl jeho otec.
Když rodiče vyšli na dvůr, také nemohli uvěřit. Baron se vrátil po dvanácti letech. Odkud přišel, kde se toulal celou tu dobu — nikdo nevěděl. Ale fakt zůstal faktem: vrátil se, a ne sám, ale s novým přítelem.
Později soused řekl, že viděl podobného psa na okraji města, u starého opuštěného domu. Zřejmě tam Baron žil, a štěně buď našel, nebo si ho vychoval. Proč se rozhodl vrátit právě teď — zůstalo záhadou. Možná cítil, že mu ubývá sil, a chtěl se vrátit tam, kde ho milovali. Možná chtěl předat „štafetu“ — aby u rodiny zůstal další ochránce.
Od toho večera měli Sokolovovi znovu na dvoře psa. Starý Baron odpočíval u kamen a štěně pobíhalo po dvoře, legračně se zamotávajíc do vlastního řetízku. A pokaždé, když se na ně Liza dívala, chápala: láska a oddanost zvířat neznají hranic. Někdy odejdou, ale pak se vrátí — aby nám připomněli, že skutečné pouto se nikdy nepřetrhne.
