Alexej pracoval jako pošťák už víc než dvacet let. Každý den ušel desítky kilometrů, když roznášel dopisy a balíky. Na jeho trase byl starý dvůr, kde žil toulavý pes — velký, s melancholickými očima a potrhanou srstí.
Zpočátku si ho Alexej jen všímal z dálky. Pak mu začal nosit kousky chleba, zbytky klobásy, někdy i kousek pečeného masa z domova. Pes vždy jedl tiše, vděčně mával ocasem, ale nenechal se pohladit. Tak to trvalo celé týdny.
Jednoho dne, když Alexej šel po své obvyklé trase, pes tam nebyl. Zastavil se — jako by něco chybělo. A pak se zpoza rohu ozvalo tiché kňučení. Pes stál na konci uličky a díval se přímo na něj.
Alexej k němu přistoupil, ale zvíře se otočilo a rozběhlo vpřed, občas se ohlédlo, jako by ho zvalo, aby šel za ním. Pošťák, zmatený, ho následoval. Pes ho vedl dál a dál — přes dvory, až ke starému opuštěnému domu za parkem.
Tam, za napůl rozpadlým plotem, se pes zastavil a štěkl. Alexej uslyšel slabý dětský pláč. Rozběhl se ke zvuku a uviděl — ve staré kůlně, pod hromadou prken, ležel asi šestiletý chlapec. Byl vyděšený, ale živý.
Později se ukázalo, že dítě bylo pohřešované už dva dny. Pes ho našel dřív než kdokoli jiný a neopustil ho, dokud nepřivedl pomoc.
Když všechno skončilo, Alexej nedokázal jen tak odejít. Vzal psa k sobě domů. Dal mu jméno — Rex.
Teď chodí spolu: pošťák a jeho věrný přítel, který kdysi jen čekal na kousek chleba, ale nakonec zachránil život.
Příběh se rychle rozšířil po internetu. Lidé psali, že takové činy jsou připomínkou: dobro, které vychází ze srdce, se vždy vrátí.
