Stála před zrcadlem a snažila se nedívat na svůj odraz. Světlo v posilovně bylo příliš ostré, hudba příliš hlasitá a smích někde za zády — příliš skutečný. Zvedla oči a setkala se pohledem se dvěma muži u běžeckého pásu. Pohlédli na sebe, pousmáli se. Všechno pochopila i bez slov.
Každý krok na pásu bolel. Kolena pálila, dech se jí zadrhával, ale šla — pomalu, tvrdohlavě, se zaťatými zuby.
Domů odešla dřív, než trénink skončil. V šatně plakala potichu, aby ji nikdo neslyšel. V uších jí stále zněl cizí smích, ale uvnitř se probouzelo něco, co nepřipomínalo uraženost — spíš slib.
Druhý den se vrátila. A pak znovu. A znovu.
Někdy ráno, když byla posilovna prázdná a voněla čisticím prostředkem. Někdy večer, když se pod stropem houpaly stíny a hrála tichá hudba.
Začala s jednokilovými činkami, s pomalými kroky, s krátkými dechy. Tělo bolelo, ale pod kůží jako by se probouzel život.
Uplynul měsíc. Potom druhý.
Na váhu se téměř nedívala — prostě chodila. V zrcadle se začaly objevovat obrysy síly, nejen té fyzické. Její pohled byl jistější.
Jednoho dne si všimla, že ti samí muži přišli znovu. Tentokrát žádný smích. Jen ticho a lehké překvapení, když přistoupila ke stojanu a s jistotou zvedla činku.
Ale zlom nenastal tehdy. Ten přišel, když k ní po tréninku jeden z nich přistoupil. Sundal si sluchátka, sklopil zrak a řekl:
— Víš… tehdy jsem se taky smál. Protože jsem ti záviděl. Já nezačal. Ty ano.
Dívala se na něj dlouho. Pak jen přikývla a odešla. Venku mrzlo, dech se měnil v páru a vzduch voněl vítězstvím — tichým, osobním, neviditelným.
Už se nebála zrcadel. Když míjela výlohy, neviděla čísla, tvary ani cizí pohledy — viděla sebe.
Tu, která to nevzdala, když to bolelo.
Večer znovu vešla do sálu. Světlo padalo měkce, hudba byla stejná, ale v každém pohybu byla síla.
V odrazu už nestála „tlustá holka“, ale člověk, který se naučil nečekat na souhlas.
A uvnitř bylo ticho. Úplné ticho.
Jako by svět konečně přestal šeptat — a jen poslouchal, jak dýchá.
