Vařila večeři.
Vůně smažené cibule a koření naplnila kuchyň, rádio hrálo tiše, za oknem zapadalo slunce.
Obyčejný večer — nic nenasvědčovalo neštěstí.
Seděl v obýváku, projížděl telefon, uchechtával se, usmíval.
Letmo se na něj podívala — a najednou ucítila, že v tom úsměvu je něco zvláštního.
Zazvonil telefon.
Podíval se na displej, zbledl, rychle vstal.
„Moment, jen si to vyřídím,“ řekl a odešel do ložnice.
Minuty plynuly.
Míchala jídlo a naslouchala tlumeným slovům za zdí.
„Ne, teď ne… Říkal jsem, že to vyřeším…“ — jeho hlas zněl tlumeně, opatrně.
Bylo v něm něco cizího.
Jako by to nebyl on, kdo mluví.
Přišla ke dveřím, opatrně je pootevřela — ale pokoj byl prázdný.
Telefon ležel na stole.
Na displeji nové oznámení: „Udělal jsi svou volbu. Teď už není cesty zpět.“
Upustila lžíci.
Tělem jí projel chlad.
Rozhlédla se — bunda zmizela, klíče taky, vchodové dveře byly dokořán.
Volala mu celý večer.
Telefon mlčel.
Uplynuly tři hodiny, pak šest. Noc se změnila v čekání a strach.
Za úsvitu někdo zazvonil.
Ve dveřích stál policista.
V ruce držel jeho peněženku a telefon.
Řekl tiše, jako by se bál tu tichost porušit úplně:
„Váš manžel… byl sražen autem. Pokoušel se přejít silnici poblíž starého mostu. Myslíme si, že to nebyla náhoda.“
Ztuhla.
Svět přestal znít.
Všechno uvnitř ztuhlo, jako rozbité sklo.
V jeho telefonu zůstalo jen jedno poslední video — příchozí hovor bez jména a krátká nahrávka:
kamera se třásla a bylo vidět, jak se dívá k nebi a šeptá:
„Odpusť…“
Někdy člověk vyjde jen na chvíli — a odejde navždy.
