Stála u vchodu do supermarketu, zachumlaná do šátku, který vybledl do barvy ranní mlhy. Vítr jí tahal z rukou plastový kelímek, šustil igelitem a hnal prach po chodníku. Žena procházela kolem s taškou s mlékem a chlebem, když zaslechla tiché:
— Nepomohla byste mi pár drobnými, prosím?
Zastavila se, aniž by hned pochopila proč se jí sevřelo srdce. Ten hlas byl povědomý — unavený, ale s něčím jemným, jako ozvěna z dětství. Podívala se pozorněji: tenké prsty, chvějící se rty, oči barvy deště. A najednou se svět kolem jakoby zastavil.
Před ní nestála obyčejná bezdomovkyně.
Před ní stála její spolužačka — ta, která se kdysi smála nejhlasitěji, zpívala na besídkách a psala básně do sešitů s mřížkami.
Ta, která snila o tom, že se stane herečkou, odjede do hlavního města a bude žít ve světle reflektorů.
Teď měla popraskané ruce a pohled, ve kterém bylo všechno: chlad, stud i nějaká tichá naděje.
Žena nevěděla, co říct. Jen přistoupila blíž, sundala rukavici a dotkla se jejích prstů.
— To jsi ty… — vydechla.
Přítelkyně přikývla a slabě se usmála, jako by se omlouvala.
Stály mlčky, zatímco kolem plynuli lidé, auta, vítr.
Čas se rozplynul.
Vonělo to po chlebu a vlhku, světlo se prodíralo mezi mraky a osvětlovalo jejich tváře.
Žena jí podala tašku s jídlem a bankovky, ale ta je nevzala.
— Nechci peníze, — řekla tiše. — Jen jsem chtěla, aby mě někdo poznal. Aspoň jednou.
Otočila se a odešla, mizíc v šedém vzduchu, zatímco žena zůstala stát — s taškou, s tichem a s hrčkou v hrdle.
Sníh začal padat jemně, téměř neznatelně.
A v tom sněžení, v hluk ulice a ve světle lamp bylo něco nekonečně živého — a děsivě lidského.
