Spadla tiše, téměř beze zvuku — tak, jak padá sníh ze střechy nebo hvězda v teplé letní noci.
Otec zaslechl tlumenou ránu o zábradlí a vyšel bosý na verandu. Na prknech ležela sova — velká, s peřím barvy popela a jantarovýma očima, které jako by viděly všechno. Jedno křídlo měla zlomené, pero trčelo pod zvláštním úhlem. Těžce dýchala, ale ani se nepokusila odletět.
Matka přinesla starou deku, přikryla ji a celý večer byl dům naplněn vůní vlhkého peří a jódu. Dcera seděla vedle, ani na okamžik nespouštěla oči, a tiše šeptala: „Neboj se, pomůžeme ti.“
Sovu ubytovali ve starém koši v rohu kuchyně pod lampou. První dny se téměř nehýbala — jen oči zůstávaly živé, sledovaly každý pohyb.
Od toho večera se dům změnil. Hádky, které dříve propukaly kvůli maličkostem, utichly. Televizi už nikdo nezapínal. Všichni mluvili tišeji, pohybovali se opatrněji, jako by se báli vyplašit neviditelnou křehkost, která se mezi nimi usadila.
Ráno otec kontroloval křídlo, matka vařila mléko a dívka si zapisovala, kolik sova snědla.
Třetí týden sova zvedla hlavu a rozprostřela křídla. Světlo lampy se odrazilo od jejího peří a v místnosti se náhle udělalo tepleji. Matka se rozplakala, aniž by chápala proč. Dívka se usmívala.
Toho večera otec poprvé po dlouhé době řekl: „Možná je čas odpustit.“
O několik dní později sova vzlétla. Nejprve nejistě, nízko — ale pak lehce, silně, přímo do vzduchu, kde se sníh měnil v páru. Stáli na verandě a dívali se, jak mizí mezi borovicemi.
Od té doby byl dům tichý jinak. Bez napětí, bez prázdného ticha. Jen klid.
A když v noci z dálky zazněl tlumený křik sovy, nikdo už necítil strach — jen něco, co se podobalo vděčnosti.
