Stála ve frontě, unavená po směně, s taškou potravin v rukou.
Před ní – chlapec asi dvanáctiletý, hubený, se sklopenou hlavou a třesoucíma se rukama.
— Já… zapomněl peněženku, — řekl téměř šeptem.
Pokladní se zamračila:
— Bez zaplacení to nejde.
Ve frontě někdo nespokojeně zabručel.
Nevydržela a vystoupila dopředu.
— Připočtěte to k mému účtu, — řekla klidně.
Chlapec zvedl oči — a na okamžik mezi nimi vzniklo ticho, to ticho, ve kterém se rodí důvěra.
Poděkoval, vzal si jídlo a odešel.
Nezeptala se na jméno.
Uplynulo několik týdnů — párkrát se ještě objevil, stejně tiše řekl „děkuji“, a pak zmizel.
A s ním zmizela i část její tiché zvyklosti — vidět, jak je někdo prostě šťastný z tepla.
Uběhly roky.
Otevřela květinářství, kde to vždy vonělo po čerstvých kyticích a naději.
Život plynul klidně, předvídatelně, dokud jednoho rána nevešel do dveří muž v obleku s obrovskou kyticí bílých lilií.
Stál na prahu a díval se na ni tak, jako by hledal něco dávno ztraceného.
— Nepamatujete si mě? — zeptal se jemně.
Zmateně zavrtěla hlavou.
Usmál se a podal jí květiny.
— Před mnoha lety jste zaplatila oběd chlapci, který zapomněl peněženku. To jsem byl já. Tehdy jsem několik dní neměl co jíst. Díky vám jsem pochopil, že dobro existuje. Dnes jsem lékař… a chtěl jsem vám poděkovat.
Nedokázala odpovědět. Jen se jí v očích zaleskly slzy.
Někdy to nejjednodušší „pomůžu“ se stane začátkem řetězce, který se vrátí zpátky — právě ve chvíli, kdy to člověk nejvíc potřebuje.
