On si ho všiml náhodou — hubeného, šedého kocoura, který seděl u vchodu a díval se na svět s únavou starého člověka.
Zpočátku jen procházel kolem. Pak to nevydržel — koupil sáček mléka, kousek ryby a nechal je na chodníku.
Kocour nepřišel hned, ale když udělal první doušek, zvedl pohled, jako by poděkoval.
Od té doby ho muž krmil každý den.
Žil sám.
V bytě — vůně léků, ticho a staré fotografie na stěnách.
Nebyl nikdo, s kým by mohl mluvit, kromě toho kocoura, který na něj čekal každé ráno.
Mluvil s ním jako s přítelem:
— Víš, i já jsem kdysi na někoho čekal… Jenže teď už nikdo nepřichází.
Kocour mrkal, poslouchal, a to ticho nějak léčilo.
Jednoho rána kocour nepřišel.
Muž vyšel ven, volal, hledal — nic.
Další den — to samé.
V hrudi zůstalo prázdno a bolest.
Třetí den ho uviděl — na druhém konci ulice, u lavičky.
Kocour ležel u nohou dívky, která plakala a tiskla k sobě obojek se štítkem.
Přistoupil blíž a zaslechl:
— Ty jsi zase chodil k němu, viď, můj chlapečku? K tomu hodnému pánovi… Vždycky jsi chodil tam, kde tě někdo čekal.
Muž to hned nepochopil.
Dívka zvedla oči a tiše řekla:
— To byl kocour mého otce. Zemřel před rokem. Ale kocour pořád utíkal sem… jako by cítil, že tady je někdo stejně osamělý.
Poklekl, pohladil zvíře a nedokázal zadržet slzy.
Teď už pochopil, proč ten kocour chodil právě k němu.
Někdy se duše těch, které jsme ztratili, vracejí — ne proto, aby připomněly bolest, ale aby spojily dvě samoty.
