Vedro bylo takové, že se vzduch chvěl. Turisté se líně potulovali po cestičkách, cvakali fotoaparáty a kupovali kokosy. Emma držela telefon v ruce a snažila se chytit signál – někde mezi palmami si internet žil vlastním životem. Slunce pálilo do temene a na kůži se perlil pot.
Posadila se na zábradlí u starého chrámu, zapnula kameru a namířila ji na tlupu opic. Malé, drzé, s lesklýma očima – vypadaly jako obyvatelé jiného světa: svobodného, drzého, šťastného.
„Podívej na tuhle!“ řekla klukovi vedle sebe. „Má pohled jako barista v pondělí.“
O vteřinu později se všechno seběhlo neuvěřitelně rychle. Opice skočila, popadla jí telefon z ruky – a vyšplhala na sochu Buddhy. Emma vykřikla, kluk se rozesmál. Ostatní turisté vytáhli kamery – představení právě začalo.
„Hej! To je moje!“ zakřičela Emma a tleskala.
Opice se podívala shora, přitiskla telefon k hrudi a zjevně se ušklíbla. Pak, jako schválně, na něco na displeji klepla. Telefon zablikal, zacvakla spoušť – a opice si udělala… selfie.
Dav začal tleskat. Někdo zapískal. Průvodce se jí snažil odlákat banánem, jiný házel ořechy, další nabízel, že koupí nový telefon. Emma stála pod stromem, napůl rozčílená, napůl pobavená, a dívala se vzhůru. Opice klidně listovala galerií – prst, čenich, ocas, Emma s překrouceným výrazem dole.
„A co teď?“ zeptal se kluk.
„Teď jsem oficiálně content manažer primáta,“ odpověděla a rozesmála se.
Asi po deseti minutách opice seskočila níž. Průvodce jí podal mango – a ona na oplátku hodila telefon dolů. Displej praskl, ale kamera stále fungovala. Emma ho zvedla, podívala se – na poslední fotce držela opice telefon před sebou, a za ní byl západ slunce, listy a Emma, která hleděla vzhůru.
Ten snímek dlouho nesmazala. Občas si ho v metru prohlížela – a usmívala se. Bylo v něm něco, co se nedá naplánovat: divoká náhoda, ve které se konečně přestala jen dívat.
Protože když se nad tím zamyslet, opice prostě udělala to, na co si lidé netroufnou – vzala, co se leskne, podívala se na sebe – a vrátila to, aniž by chtěla něco zpátky.
