Vyšla z bytu později než obvykle.
Budík nezazvonil, kávovar se zasekl a knoflík na kabátu nechtěl zapnout.
Maličkosti, které obvykle jen dráždí.
Ale toho rána se všechno skládalo tak, jako by ji někdo neviditelný záměrně zdržoval.
Šla rychlým krokem a pak se rozběhla.
Vítr jí čechral vlasy, slunce svítilo přímo do očí.
Srdce jí tlouklo do rytmu kroků a vpředu, na křižovatce, už viděla autobus — ten, kterým jezdila každé ráno.
Stál tam, dveře otevřené, řidič si u volantu zapaloval cigaretu.
Zrychlila krok.
Ale když semafor zablikal, řidič odhodil nedopalek, povzdechl si a zavřel dveře.
„Počkejte!“ zvolala, ale autobus se už rozjel.
Zastavila se, těžce dýchala a dívala se, jak mizí, jak nabírá rychlost.
Zklamání, obvyklá podrážděnost — a pak… zvláštní pocit.
Ne hněv, ne únava — něco jiného.
Jako by uvnitř náhle nastalo ticho.
Posadila se na lavičku u zastávky.
Vytáhla telefon, aby si objednala taxi.
Nebe bylo čisté, ráno působilo klidně a pokojně.
Ale to ticho se náhle zdálo až příliš hluboké.
Z dálky se ozval tlumený, táhlý zvuk.
Pak výkřik.
A pak ticho.
Lidé na zastávce se po sobě podívali, někdo vstal, někdo vykročil vpřed.
Také se zvedla a pohlédla směrem, kam právě odjel autobus.
Za zatáčkou se zvedal tenký sloup šedého kouře.
Vítr přinesl pach — nesnesitelně známý, ostrý, jako spálená guma.
Šla dál, necítila nohy.
S každým krokem jí srdce bilo rychleji.
Když zahnula za roh, uviděla, že silnice je uzavřená.
Auta stála, lidé strnule zírali.
A vpředu, na křižovatce, mezi zmačkaným kovem, stál ten samý autobus.
Na asfaltu se leskly střepy, nad střechou stoupal kouř, kolem pobíhali záchranáři.
Ztuhla.
Nemohla dýchat, nemohla se pohnout.
Jen se dívala, jak se slunce odráží v rozbitém skle,
a uvědomovala si, že ji od toho místa dělilo jen pár vteřin.
Dohnala ji žena ze zastávky a řekla, že autobus se srazil s náklaďákem, řidič zemřel na místě.
Poslouchala, ale neslyšela.
Stála uprostřed ulice a svět kolem se rozpadal na kousky.
Doma dlouho seděla u okna.
Celé ráno působilo jako sen — příliš tichý, příliš přesný.
Každá maličkost:
budík, káva, knoflík,
které ji dřív rozčilovaly,
teď byly jako zachráněné sekundy.
Druhý den se dozvěděla, že nehoda se stala přesně v době, kdy měla být v autobuse.
Sedadlo, na kterém obvykle sedávala, bylo na straně nárazu.
Zavřela oči a cítila, že svět je jiný.
Všechno — dech, vítr, zvuky — jako by jí říkalo jediné:
Někdy osud nevaruje.
Jen tě na chvíli zdrží.
